fzhggg

10. listopadu 2018 v 23:18
V podzimním sevření, jak milenci bez duší, choulí se k sobě podél tý dlouhý cesty. Jakoby stály v párech a podivně se spolu mazlily. Listí mizí, slunce slábne. Blíží se brzkej podvečer. Kupé zeje Prázdnotou a ta zeje prázdnotou taky. Monotóní zpěv vlaku, jehož monotónní cesta nebere konce, přechází v monotónní ticho.
Mlha místy zahalí zdárně jasná místa, hodí na ně deku a člověk je rázem ztracenej. Ztracenej někde na cestě, marně se snažíc zjistit, kde je. Na chvíli dokonce ani neví, kam přesně se ubírá. Jen tak někam jede - hrozně rychle. Sice rozeznává ty stromový milence, chladný skály a holý kopce, i když tma již skoro přebírá kontrolu nad jeho světem, ale všechny ty stromy, ty skály a kopce, jsou úplně stejný. Stejně prázdný a dočista stejně jednotvárný.
 

hgdfv

23. ledna 2018 v 15:06
Moje malý doupě. Hraje Hegerová, přes bordel z okna nevidím. Nevidím nikam, nejen z okna. Všude je smrdutá tma nejistejch časů, co se zákeřně plazí po mým životě. Ne po našem - jen po mým. Protože je můj život, moje hlava, moje tělo, moje blbá mysl plná hloupejch slov, myšlenek a vizí. Moje smutná budoucnost, můj konec, můj posranej život.

Kde jsem žila! Proč jsem žila! A proč to furt takhle dělám?!

Ale smutný si to, ty nádhero, děláš sama. Čas zbyl jen na zbytečný tázání se sebe sama, kam to vůbec směřuješ - do jakýho života se to zběsile řítíš, jak se z tebe stává to, cos nikdy bejt nechtěla. Je jedno, jestli člověk fakt kus hovna je, nebo ne - co ale jedno, do prdele, není, je to, jak se vidí, jak si žije - jestli má na rypáku nasazený brejle naivity a jistý sebestřednosti, přes kterou není s to vnímat svou malichernost, zbytečnost a neopodstatněnost. Bylo ti, krávo líp, kdyžs je měla - než zmizely někde v propadlišti smutnejch dějin tvý existence, kterou cosi labužnicky žere a ještě při tom svinsky mlaská s otevřenou držkou plnou křivejch tesáčků. A když si to dá pauzičku, v tom zdárně nekončícím debužírování na tvým životě, ani se nenamáhá otřít si tlamu a jen se na tebe škodolibě usměje, se zbytkama tvýho bytí všude vůkol. A když zahlídne ten tvůj smutnej ksicht, trochu se mu z toho udělá zle a malej kousek toho tvýho života nechutně vyvrhne ven. Ale už to nesbírej, měla sis jej líp hlídat - ony tyhle svině taky nejsou zas tak prohnaný, jak vypadaj - daj se obelstít, zahnat zpátky.

Ale kdoví, co by bylo, kdoví, jak by bylo.

Stejně seš blbá jak tágo.


Jede. Jedu. Jedem. Pojdem.

13. listopadu 2017 v 19:05
Celej se drze, roztodivně plahočí podivě dlouhou cestou bez zatáček, kolem stromy strnulý ve smutně trapnejch pozicích jednotvárnosti. Nebe se tváří lhostejně a na celou tu cestu čučí poněkud skepticky a s mírným pošetilým úšklebkem v koutku temnejch mračen, co se nad ní už dlouho stahujou. Stahujou se nenávratně a za chvíli ji pohltí celou. Sežerou všecko světlo, co na ni kdy naivně zářilo, sežerou všechny smutný kousky stínů. A cestu přikryje jednou takovou obří tmou, ze který jednomu tomu zbytečnýmu cestovateli bytím zanedlouho hrábne.

On však, s jasnou predestinací k tomu všemu, snad z donucení - nebo z nudy - jede dál. A že by na nebe, na tu svini zařval? Nebo snad na chvíli zastavil onu dlouhou, leč až zběsilou cestu bytím - nebo snad jen zpomalil - na chvíli vylez z tý svý budky a něco s tím udělal? Hovno.
 


ggd

7. července 2017 v 22:18
Je tady ticho a ironický prázdno se zlověstně mísí s jakousi příručkou, co drze a děsně chytře neustále opakuje, jak by se měl člověk v mý pozici cejtit. Taky tady zase cosi smrdí, ale nebudu říkat, co to je.

Vyláskovala jsem se z podoby a je ze mě jen takovej nehezkej prototyp člověka bez osobnosti. To normální lidi samozřejmě většinou nedělaj, ale když mě se ta láska a náklonnost tak zbesile zalíbila, že jsem to takhle zasraně přehnala a teď se z toho nemám jak vyhrabat.

Zmizela jsem sama sobě kdesi v těch bezradnejch dnech, který vlastně nebyly tak bezradný, ale já si je bezradný dělala.

Nechci bejt tak nečlověčí člověk - copak jsem taková byla furt, nebo ve mně jen cosi svinskýho přeskočilo a dá se to zase vrátit zpátky?!

gtftgzrt

27. ledna 2017 v 18:34
Vypila jsem to, co jsem včera dobrosrdečně dotáhla do pokoje, abys nežíznil. V nezměrný neschopnosti hnout se z místa jala jsem se svými tichými hlásky burácet do klávesnice; chvílemi hlasitějc tesknit a smýkat s sebou v tělesným i duševním blahodárným stavu, co nedá člověku nic, jen vteřiny čehosi roztodivnýho, plnýho výčitek a znechucení.

A není nonsens jako nonsens.

A není léto jako zima.

A není dnešek jako včerejšek.

Jsou to jen tupý výkřiky do tmy, co s danou tématikou a lehkým podtonem stupidity pozbývaj ladnosti blití slov sem a kamkoliv jinam. Ale je mi z nich smutno. Smutno tak, že kdykoliv na tebe pomyslím, kdykoliv tě vidím, sotvakdy se tetelím láskou, jako tenkrát kdysidávno - ty můj drahý, nejmilovanější osude skrytej v lidský bytosti. Teď už mě jen zlověstně sžírá paranoia a jakási prázdnota nezměrnejch rozměrů a takřka nedefinovatelná.

Miluju. Miluju až moc.

Miluju tak moc, že jsem snad přestala milovat tak, jak jsem onehdá milovala, a jala se milovat tak hloupě jak jsem mejvala vždycky ve zvyku. Ale už jsem si odvykla, kurva, já už přece nechci skuhrat, tesknit, jak sama a bez lásky jsem, když je všude vůkol mě - a to má debilní bytost odjakživa chce, ba dokonce po tom zkurveně lační tak, že sotva dělá něco dalšího. Jen parazití na citech a bylo by jí blaze, kdyby nebyla tak rozervaná.

Kam dál