Jede. Jedu. Jedem. Pojdem.

Pondělí v 19:05
Celej se drze, roztodivně plahočí podivě dlouhou cestou bez zatáček, kolem stromy strnulý ve smutně trapnejch pozicích jednotvárnosti. Nebe se tváří lhostejně a na celou tu cestu čučí poněkud skepticky a s mírným pošetilým úšklebkem v koutku temnejch mračen, co se nad ní už dlouho stahujou. Stahujou se nenávratně a za chvíli ji pohltí celou. Sežerou všecko světlo, co na ni kdy naivně zářilo, sežerou všechny smutný kousky stínů. A cestu přikryje jednou takovou obří tmou, ze který jednomu tomu zbytečnýmu cestovateli bytím zanedlouho hrábne.

On však, s jasnou predestinací k tomu všemu, snad z donucení - nebo z nudy - jede dál. A že by na nebe, na tu svini zařval? Nebo snad na chvíli zastavil onu dlouhou, leč až zběsilou cestu bytím - nebo snad jen zpomalil - na chvíli vylez z tý svý budky a něco s tím udělal? Hovno.
 

Kam dál

Reklama