Rána v obří krychli a takřka prázdný bary, hrozně moc havěti vůkol.

10. března 2019 v 20:36
Město je tichý, pochopitelně - je čtvrt na tři ráno - nebo tak nějak, kdo by teď proboha koukal na čas. Už není tak fascinující, už není jako z jinýho světa - zevšednělo. Chlad, co se line z jednotvárnosti spících domů, už není tak úchvatnej jako byl onehdá. Je to prostě rutina.

Nabubřelý okřídlený krysy chrápou, a pokud člověk na jednu z nich přece jen narazí, je dozajista mrtvá - její drobný tělíčko bezvládně, vzbuzujíce soucit, leží na tom chodníku jak nějakej nebohej prašivec, a pokud přece jen někdo projde, sotva si jí všimne. Krysy ubohý, okřídlený, nemocný.

A co blbci? Blbci už jsou mrtví taky. Všechno je pryč a nikoho to nesere.

Do zad mu vepiš všechny ty žalostný, bolestivý křivdy. Který už jsou taky mrtvý.

Pro něj určitě.


Lidi stárnou, měněj se. Co bylo, už není, taky to umřelo. Už dávno.
Spolu s láskou a snahou se bít.
 

(jedna)

7. března 2019 v 17:47
Z noci sotva něco zůstalo. Času se zmocnil den. Ráno bylo zlý a přišlo příliš brzo. Člověk se ještě zmateně motal - pořád jako by byl zahalen tmavou, takřka ohlušující nocí, co jako by jeho oči s falešnou něhou omotala slepotou - tou, díky níž prostě neví - a do uší surově nacpala jakési udělátko, díky nemuž slyší jen sám sebe, jak sám sobě bláznivě skáče do řeči, a hlavně svoje vlastní nitro, jak mele z posledního a bázlivě prosí o trochu smilování. Zrovna této noci se jej nedočkalo - bylo příliš pozdě na všechny prosby světa.



fzhggg

10. listopadu 2018 v 23:18
V podzimním sevření, jak milenci bez duší, choulí se k sobě podél tý dlouhý cesty. Jakoby stály v párech a podivně se spolu mazlily. Listí mizí, slunce slábne. Blíží se brzkej podvečer. Kupé zeje Prázdnotou a ta zeje prázdnotou taky. Monotóní zpěv vlaku, jehož monotónní cesta nebere konce, přechází v monotónní ticho.
Mlha místy zahalí zdárně jasná místa, hodí na ně deku a člověk je rázem ztracenej. Ztracenej někde na cestě, marně se snažíc zjistit, kde je. Na chvíli dokonce ani neví, kam přesně se ubírá. Jen tak někam jede - hrozně rychle. Sice rozeznává ty stromový milence, chladný skály a holý kopce, i když tma již skoro přebírá kontrolu nad jeho světem, ale všechny ty stromy, ty skály a kopce, jsou úplně stejný. Stejně prázdný a dočista stejně jednotvárný.
 


hgdfv

23. ledna 2018 v 15:06
Moje malý doupě. Hraje Hegerová, přes bordel z okna nevidím. Nevidím nikam, nejen z okna. Všude je smrdutá tma nejistejch časů, co se zákeřně plazí po mým životě. Ne po našem - jen po mým. Protože je můj život, moje hlava, moje tělo, moje blbá mysl plná hloupejch slov, myšlenek a vizí. Moje smutná budoucnost, můj konec, můj posranej život.

Kde jsem žila! Proč jsem žila! A proč to furt takhle dělám?!

Ale smutný si to, ty nádhero, děláš sama. Čas zbyl jen na zbytečný tázání se sebe sama, kam to vůbec směřuješ - do jakýho života se to zběsile řítíš, jak se z tebe stává to, cos nikdy bejt nechtěla. Je jedno, jestli člověk fakt kus hovna je, nebo ne - co ale jedno, do prdele, není, je to, jak se vidí, jak si žije - jestli má na rypáku nasazený brejle naivity a jistý sebestřednosti, přes kterou není s to vnímat svou malichernost, zbytečnost a neopodstatněnost. Bylo ti, krávo líp, kdyžs je měla - než zmizely někde v propadlišti smutnejch dějin tvý existence, kterou cosi labužnicky žere a ještě při tom svinsky mlaská s otevřenou držkou plnou křivejch tesáčků. A když si to dá pauzičku, v tom zdárně nekončícím debužírování na tvým životě, ani se nenamáhá otřít si tlamu a jen se na tebe škodolibě usměje, se zbytkama tvýho bytí všude vůkol. A když zahlídne ten tvůj smutnej ksicht, trochu se mu z toho udělá zle a malej kousek toho tvýho života nechutně vyvrhne ven. Ale už to nesbírej, měla sis jej líp hlídat - ony tyhle svině taky nejsou zas tak prohnaný, jak vypadaj - daj se obelstít, zahnat zpátky.

Ale kdoví, co by bylo, kdoví, jak by bylo.

Stejně seš blbá jak tágo.


Jede. Jedu. Jedem. Pojdem.

13. listopadu 2017 v 19:05
Celej se drze, roztodivně plahočí podivě dlouhou cestou bez zatáček, kolem stromy strnulý ve smutně trapnejch pozicích jednotvárnosti. Nebe se tváří lhostejně a na celou tu cestu čučí poněkud skepticky a s mírným pošetilým úšklebkem v koutku temnejch mračen, co se nad ní už dlouho stahujou. Stahujou se nenávratně a za chvíli ji pohltí celou. Sežerou všecko světlo, co na ni kdy naivně zářilo, sežerou všechny smutný kousky stínů. A cestu přikryje jednou takovou obří tmou, ze který jednomu tomu zbytečnýmu cestovateli bytím zanedlouho hrábne.

On však, s jasnou predestinací k tomu všemu, snad z donucení - nebo z nudy - jede dál. A že by na nebe, na tu svini zařval? Nebo snad na chvíli zastavil onu dlouhou, leč až zběsilou cestu bytím - nebo snad jen zpomalil - na chvíli vylez z tý svý budky a něco s tím udělal? Hovno.

Kam dál