Listopad 2013

"změničky"

30. listopadu 2013 v 23:57
Jako by to něco vevnitř křičelo, prosilo o nějakou změnu. O změnu větší, než jiné povlečení na posteli. To něco vevnitř chce větší změnu. Je celkem neuskutečnitelné, aby tou změnou bylo něco v mém "sociálním" životě. Bude se opět jednat pouze o moji osobu. Otázkou je, jak dlouho mi ono nadšení z těch všech změn vydrží. Otázkou je, jestli se zase nebudu chtít vrátit do starých kolejí, jestli se zase nebudu chtít vrátit k té staré liné Elině. Možná to tak ale má být, možná ne. Co já vím?

Co ty "velké" změny? Opravdu - ve srovnání s mým starým dobrým fíglem s povlíkáním peřin jsou celkem velké. Nebo jen jiné? Možná - takže to je první změna - změna ve změnách. Co je tou další? Přestala jsem se tolik přejídat. Došlo mi, že když budu jíst pravidělně, nebudu mít tolik chuť na sladké a zatím se mi daří. (za chvíli budu mít rekord v nepřežírání se). Změna číslo tři - dosti zásadní - sezení u počítače jsem si zpestřila sledováním American Horror Story, zatím to vypadá dobře. Jo, a taky jsem si uklidila ve skříni...


Když provokuje osud

30. listopadu 2013 v 18:04
Lidé provokují, to je obecně známá věc. A provokujeme všichni, a rádi. Ne všichni si to však přiznáme. No, řekněte - kdo z vás si ještě nikdy nejrejpnul? Já myslím, že nikdo. Já si taky občas rejpnu. Ne, že by mě to nějak bavilo, ale jsou zkrátka situace, které k tomu rejpnutí úplně vybízí. Dost už těchto řečí - zpět k tomu, proč má článek takový název, jaký má.

Občas se mi zdá, že si se mnou osud (nebo snad ten někdo, kdo to všechno určuje?) hloupě hraje. Jako by to od něj byla jaká si provokace - říká si "kolik asi vydrží?" a s kamarády z hospody se vsadil, kolik měcíců bude trvat, než se z toho úplně zcvokne. Zatím se držím, Osude. Doufám, že tě to nevyprovokuje ještě k drsnějším ranám, které mi úspěšně dáváš už půl roku. Vlastně to nejsou rány, jsou to ranky. Maličké ranky, kdyby jich bylo pár nijak by mi neuškodily, ale ony se kupí. A zdá se, že jich je víc a víc.

Kolik jich vydržím?

Where I am now?

30. listopadu 2013 v 15:21
Zítra to bude týden, co jsem naposledy přidala nový článek. Podepsalo se to nejen na návštěvnosti, ale i na mně a nejsem si jista, zdali v tom dobrém slova smyslu. Nevadí, zapomeňme na to, opět se vám však omlouvám a zároveň slibuji, že články budu přidávat i v týdnu, ne jen o víkendu.

Celý týden jsem si zde nestěžovala, je tedy téměř jasné, že dnes toho bude víc, než obvykle - no, doufám, že se mýlím.

Kde jen začít. Asi u toho, co se týče školy, lidí a zároveň mě, vlastně tyto věci jsou tím jediným, co mě drží tam, kde jsem téměř v jednom kuse - na dně. Škola? Lidé? Spolužáci a vůbec zapadnutí do kolektivu - asi mám problém. Neumím zapadnout mezi lidi. Nevím, jestli je to mnou, jestli od sebe lidi něčím odrazuji, nebo jestli mě prostě nemají rádi. Fakt nevím, co si o tom mám myslet a jsem z toho celkem smutná. Ne, že bych teď měla v plánu se nějak chválit, ale nemyslím si, že bych byla až tolik odlišná od ostatních. Takže to bude asi tím, že za nimi prostě v jednom kuse nelezu, že se nesnažím. K tomu jsem dospěla včera, cestou domů, když jsem koukala z okna a poslouchala All I Want (menší rutina, proto to zmiňuji). Je na čase udělat dosti zásadní změny v mém životě, a to myslím vážně. Budu se muset víc kamarádit, ta samota mě ničí. Držte mi palce, považuji to totiž za dost vážnou věc, i když vám to může přijít jako banalita, protože vás mají všichni strašně moc rádi a neuvědomujete si, jaké by to bez přátel bylo.

Gůd mórning

24. listopadu 2013 v 9:44
Je něco před desátou ráno, mám zmrzlé nohy i ruce, zatraceně pitomou náladu a jsem fakt dost vzteklá, bojím se vycházet z pokoje - kdybych náhodou někoho potkala, asi bych na něj vyvalila někejé štěky a bylo by jasné, jakým směrem by se dnešek táhl - tím nesprávným. Proto raději sedím tady a čekám až maminečka vzbudí, abych si, sakra, mohla zajít pro teplý ponožky!!! (takový primitivní problém, že? Ale fakt mě to štve)

Přemýšlím, co budu dělat, včerejšek jsem zase celý proflákala. Ani nevím, jak je to možné, ale už je zase něděle. A to mě fakt nehorázně pije krev! Asi si převleču postel, potřebuji nějakou změnu, a když se nehodlá dostavit sama, budu na ní muset zapracovat sama. Malá, pitomá změna v podobě převlečeného povlečení a jak to zamává s mým životem! Tedy alespoň doufám. Pak si asi půjdu číst, nebo prostě něco dělat! Nesmím celý den prosedět u komplu!

Už nevím, jak pokračovat, jdu vzbudit maminku - mrznou mi nožky. Čau.

Lásko, ...

23. listopadu 2013 v 21:35
Během týdne jsem na TT narazila na spoustu článků - s nápadem, i bez něj. Nejsem si jista, zdali já nějaký ten nápad mám, ale rozhodně zde nebudu sepisovat jasná fakta, jako, že prsa rostou ženám, mají různé velikosti a bůh ví, co ještě.

Páni, toto je zapeklité téma! Chápu, že jednodušším východiskem pro blogery je napsat, jak je ono téma pitomé. Já ovšem souhlasit nemohu, dané téma týdne mi nepřijde vůbec hloupé, ba naopak, přijde mi velmi "fikané". Pokud chceš napsat pořádný článek k tématu týdne - prsa, zapoj mozek! A tak to má být. Zdá se vám, že se k tomu dá napsat málo vět? Ne, člověk by o prsou mohl básnit, jen by se mu muselo chtít!

Nějak z toho vybruslím.

Tvé doteky na mé kůži, sladká slova, sladké lži. Jsem krásná, tvrdíš mi. Mám ti věřit? Ne, nevěřím ti. Je to láska, zaslepující tvé oči. Láska, která zanedlouho vyprchá, a ty začneš vidět to, co jsem a uvědomíš si, že nejsem ta, kterou jsi miloval. Co na tom, mám žít dneškem, nebo koukat do budoucna a strachovat se z toho, co bude? Budu žít dneškem. Alespoň pro dnešek.

Ty vé oči, zaslepené láskou. Vnímám tvůj pohled na mé tělo, vím, co sleduješ. Ale nevím, co si myslíš. Je to málo, já vím. Chtěl by jsi víc? Jdi jinam. Jenže ty asi nechceš. Nebo ano? Vadí to? Kéžby ne. Doufám. Otočím se na bok, tvůj pohled mě nenechává klidnou, přesto bez něj nemohu žít. Stejně tak jako bez tvých sladkých slov, bez těch lží.

Láska je tak pomíjivá, kéž by trvala věčně. Alespoň ta naše.

Poslední článek.

23. listopadu 2013 v 20:59
All my friends are propably dead or just gone.
I'm fat, maybe that's the reason why nobody loves me.

Nevím, co tam nahoře dělají ty dvě věty a nevím, proč jsem je napsala anglicky, jako bych si myslela, že když se vyjádřím v tomto jazyce, porozumí tomu jen vyvolení, nebo tomu nebude dávána taková důležitost. Hloupá domněnka.

Ale právě ty dvě věty vystihují situaci, ve které se nacházím. Jako by si ten někdo, kdo naše osudy řídí právě řekl "je víkend, na který se tolik těšíla, sice počítala s tím, že s nikým nikam nepůjde a že bude doma. Sama. Ale proč jí ten víkend nezkazit blbou náladou? Ať si pořádně uvědomí, kdo je!). Je mi tedy celkem dost smutno. Ano, je mi hodně smutno. Proč mi to ten někdo dělá? A proč já dělám to, že svoje problémy píši sem, mým potenciálním čtenářům. Je to fakt o ničem, celý můj život je o ničem. Fakt se Vám moc omlouvám za to, že to sem píši, ale na druhou stranu, je to můj blog.

Dnes se mi zdál sen, vlastně ani nevím, co v něm přesně bylo, jen vím, že tam byla moje životní láska, čím víc nad tím přemýšlím, tím víc začínám pochybovat o tom, jestli to byl normální sen-tolik pocitů. Až si uvědomuji, že mi vlastně někdo chybí, ale není to nikdo konkrétní, stejně tak jako v tom snu, byl to jen cit - láska. Ta osoba, ten někdo. Takové slabé chvilky mě poslední dobou popadají čím dál častěji, štve mě to.

Aby jste věděli, tento článek píši už tak dvě hodiny, pořád od toho odbíhám. Během té doby, co jsem nepsala, se mi celkem zlepšila nálada, proto končím toto téma. Nazdár.

(poslední článek, který obsahuje depresivní tématiku. A jestli ne - zabte mě)

Cause this is no kind of life!!!

22. listopadu 2013 v 20:56

Konečně je to tady - pátek. (but who gives a f**k?!). Nejsem si jista, zdali je tak nějak nutné popisovat zde, co se dnes dělo, protože se vlastně nedělo nic. No, abych byla přesnější, nedělo se nic zajímavého. (Fakt je, že to uteklo tak rychle, že si nic nepamatuji, možná, kdybych trošku zapojila mozek, něco bych vylovila)

Soudě podle nadpisu to vypadá, že si budu zase stěžovat. (už jsem vám říkala, že nad názvy článků vůbec nepřemýšlím a mrsknu tam to, co mě napadne? - v tomto případě kousek textu od Slipknotů, který už asi tak hodinu poslouchám).

Nutno zmínit fakt, že tento článek píši bez jakéhokoliv popřemýšlení o jeho obsahu, takže to budou stejné bludy, možná i větší, než včera. - Budu skákat od tématu k tématu, házet sem vše co mě napadá do té doby, než mě to unaví a než se rozhodnu jít chrápat. Protože spánek je zatraceně dobrá věc, je to jako když umřete - nic nevnímáte, tedy pokud se vám něco nezdá. Prostě chcípnete, ale jen na pár hodin. Vypadá to, jako kdybych si něčeho šlahla, takhle normálně nepíši. A nebo možná ano a to, co jsem zde předváděla od toho prosince, kdy jsem tento blog založila, byla pouhá přetvářka.

Chvílemi jsem na blogu a smolím článek a chvílemi zase na fb a čekuji příspěvky, zahlédla jsem koule - ty na stromeček a došlo mi, že bych asi měla začít shánět dárečky. Muhehe. Nesnáším to hledání ideálního dárku, na druhou stranu mám zase radost, když má ten někdo radost - nejsem zase tak bezcitná. (asi)

Skok do pryč... And if you go, I wanna go with you. And if you die, I wanna die with you - komu tento text nic neříká, je fakt mimoň. (System of a down - Lonely day), ale to není to, o čem jsem chtěla hovořit. Sakra, vlastně nevím, o čem jsem chtěla psát. Ale jo, vím, ale nejsem si jista, jestli chci. (je v tom zase ex) Lie, lie, lie. - jasně, kdo by věřil řečím o tom, že vztahy na základní škole budou trvat věčně, při nejmenším několik let (ti, kteří takový vztah zažili jsou mega dobří). Já jsem byla tak naivní, že jsem si myslela, že přávě náš vztah bude jedním z těch, co skončí až za hoodně dlouho (zase jsem nepočítala s tím, že bude trvat moc mega dlouho). Ale přesto, ta naivita byla fakt, na mě, až moc. (nedokončená myšlenka, promiňte)

Skočíme ještě někam? Tyjo, skočila bych z okna. Ne, spíš někam na jídlo a ne, nemyslím do kuchyně. Dnes jsem snědla nějakou dost divnou pizzu, fuj.

Další skok do neznáma. Teď bych nejradši skončila do postele, ale nejdřív skočím do sprchy. Pak se zabalím do peřiny, nacpu si k posteli strašně moc plyšáků, čapnu Ouška (to byl medvěd, teď už tak asi nevypadá), nacpu si jeho zmuchlanou hlavičku pod krk, zamotám si nohy do peřiny, (kouknu na porno), pustím The World Is Ugly od mcr (budu si ji pouštět tak dlouho, dokud mě neunaví) a asi tak na devět hodin umřu. Bude to fajn - nejlepší část celého dne, důvod, proč zde jsem.

(ten kdo to dočetl do konce by si zasloužil čokoládu)

Dobrou, děcka.

Článek beze jména

21. listopadu 2013 v 20:32
Kyselý okurky a vejce.
Je čtvrtek, nevím, kolikátého a ani se nehodlám koukat do kalendáře, i přes to, že ke zjištění data by postačilo vzít do ruky myš a kliknout na čas - a právě toto dokonale popisuje mě samotnou, zjištění data? Diagnóza? Lenost. O níž také svědčí i má menší neaktivita na blogu. Mohla bych se vymluvit na školu a nelhala bych, kdybych řekla, že toho mám dost, jak z psychického, tak z fyzického hlediska, či jak jinak to nazvat.
Právě jsem do chatu asi tak třetímu kamarádovi v posledních několika týdnech napsala větu "Zkusím to, ale pochybuji :(". Oč se vlastně jedná? O nějakou akci, ani nevím, o jakou. Lžu jak když tiskne a vlastně nevím, proč. Snad proto, že chci. Snad proto, že si to neuvědomuji, snad proto, že jsem prostě úplný idiot, co se vyhýbá kontaktu s lidmi. Ať jde o kohokoliv, tedy s vyjímkou jedné osoby(jde o kamarádku. Nejsem zaláskovaná).
Musím se pochlubit, že jsem si uklidila v pokoji (kdyby jste nevěděli - toto je problém s kterým se potýkám každý den, jsem strašný bordelář a ráda prokrastinuji)
Během tohoto týdne si začínám uvědomovat (celkem hodně, víc, než kdy předtím), co jsem. Kdo jsem a kam patřím. Přesněji, já jsem já- ten kdo mě zná, ví, ten kdo ne, mě, když bude chtít, pozná, ale nebudu se tady popiskovat. A kam patřím? Jsem jako nějaký předmět, teď mě nic nenapadá, který se nedá zařadit do početných i méňě početnějších skupin podobného druhu - v mém případě tedy lidí. Pořád si připadám jako páté kolo od vozu, a možná jím i jsem. Možná ne - nevím, nevím. Když už si myslím, že tomu tak není, většinou se to zvrtne, a uvědomím si, že nikam nepatřím.
Koukám na hodiny a říkám si, že bych měla končit, jsem fakt chcíplá. Omluvte tedy chaos v těchto větách, omluvte chaos v mé hlavě, jdite spát, protože spánek je nejlepší.
Dobrou noc, Vážení přátelé. Mějte se jak chcete, hlavně ne líp jak já. (-kecám, nikomu nepřeji takový depky *mějte se krásně, děcka)

Incidious 2

18. listopadu 2013 v 15:30

Včera večer jsem s kamarádem vyrazla do kina na horor Insidious 2. Dlouho jsme se neviděli, celkem jsem se těšila. Od filmu jsem očekávala hodně, soudě podle traileru, který jsem zhlédla a vůbec podle hodnocení diváků. A i přes má, celkem náročná, očekávání jsem byla překvapena - film byl mnohlem lepší, než jsem doufala. Pokračování, byť sebeskvělejších filmů obvykle nebývají tak dobrá, o Insidous to ovšem neplatí, řekla bych, že druhý díl byl opravdu o hodně lepší. Netvrdím ale, že ten první stál za nic - proč bych se na něj tedy třikrát dívala? Předpokládám, že právě toto pokračování bude z jedním z několika filmů, jejiž neustálým sledováním nabydu ještě lepšího názoru na něj, než ze začátku. Když jsem přilela domů, byla jsem tím filmem fakt uchvácena. Boží!

Až bude někde ke stažení, okamžitě stahuji a zhlédnu znovu a znovu a znovu :3

Lady Gaga - FAME

17. listopadu 2013 v 14:57

Dnes jsem přemýšlela nad tím, co na Vánoce a napadla mě FAME od Lady Gaga, v pátek jsem si ji byla očichat do drogerie a celkem se mi zalíbila - pochopitelně vůní, ale také i vzhledem. Takže mám zřejmě jasno. Co na ni říkate vy?