Prosinec 2013

perfection (?)

30. prosince 2013 v 21:25
Modré oči, blond vlasy a dlouhý nožky. Oblé tvary, šedá myška oproti té kočce s nožkama jak srnka. Má hnědé vlasy a oči. Je fakt nevýrazná, ale je krásná, možná ne pro toho, kterému se líbí modrooká bloncka, i přesto - pro někoho krásnou je. Pro někoho je obrazem dokonalosti tak, jako ta blondýnka pro chlapce, co má radši "modelky". Co tím chci říct? To, že můžeš být sebekrásnějši na to, aby ses někomu nelíbil a že můžeš být sebe..nechci říct nejhnusnější, protože si nemyslím, že jste hnusní.. i když, sakra, trošku jsem se do toho zamotala. Však vy určitě chápete, jak to myslím a jestli ne,.. škoda.

Jsme "krásní" v tom, že každý máme jinou představu o tom, co je vlastně dokonalost. Pro mě je dokonalostí něco s chybami, kterých si možná všimnu jen já a které se pro mě zdají býti dokonalými. ehm.. dokonalé chyby. Já ty chyby vnímám, někteří to jako chybu nevnímají, ale je to to, co je k němu přitahuje. Možná to nejsou chyby, možná to nejsou ani nedokonalosti a já nevím, co ještě. Možná to je něco vyjimečného, ovšem jen pro někoho, a pro ty druhé je to chyba a nedokonalost.

kecy v kleci. pokračujeme

Dnes jsem se zamilovala. Po dlouhé době mě někdo svým pohledem, a vším, co je s ním společné, totálně okouzlil. Jedná se o strategický krok, který řeší problematiku mé potřeby se do někoho zamilovat, co se povahy nebo vzhledu týče. A není to nikdo z mého okolí, je to zpěvák. A je mi jedno, jestli vám teď připadám jako úchylná patnácka. Vysvětlím - dělám to proto, abych nemyslela na lidi, kteří mým životem jen rychle profrčeli a ve mně zanechali jen touhu po jejich přítomnosti. Když na ně myslím, tak mě to ničí.

nazdar.

proč.

28. prosince 2013 v 19:47
Štěstí, kde jsi? Potřebuji tě. No, jen si vzpomeň, kdy naposledy jsi bylo na mé straně. Nějaký pátek to bude, že? Tenkrát jsi přišlo samo od sebe, z nenadání. To se o tebe mám letos snažit?

S tím, jak si tady pořád stěžuji si lezu sama na nervy.

Mám pocit, jako bych dokázala vycítit konec. Je konec. Ale čeho, vážění? Sama nevím, asi přátelství. O to víc mě děsí, jak moc jsem z toho mimo. Konec přátelství. Já kamarády nepotřebuju.

Sakra, kdyby jste jen věděli, jak se teď cítím. To se ani nedá popsat slovy. Je tohle poslední fáze mé depky? A co bude pak? A co když poslední není, a bude to ještě horší? To si snad ani nedokážu představit. Takhle smutno mi fakt ještě nebylo. Já chci být zase v pohodě. Fakt moc to chci.

Víte, pokaždý, když uslyším ten zvuk, které vydávají repráky pokaždé, když je váě mobil v jejich blízkosti a hledá signál nebo má přijít nějaká zpráva, či hovor, posadím se na židli a koukám na displej. Pokaždé jen hledá signál. Jsem sama. A je to jen mojí vinou. Tak mě zabte, protože já se bojím.

Zabte to v mý hlavě!

25. prosince 2013 v 0:46
Tyjo, mám nesimetrický obočí. Jsem celá flekatá. Proč jsem tak hnusná?
Já jsem Vánoce strávila u zrcadla a sebevědomí jsem si úspěšně skopla na nulu. Jak jste si štědrý večer užili vy?

Vánoce, Velikonoce, Silvestr, Nový rok, čarodky, první máj, bouřky, sníh - pokud se nacházíme v období, kdy jeden z těchto faktorů otřásá naší vlastí, je lepší nechodit na facebook. To kvůli těm retardům, kterých mám za celý rok plný kecky. "Hele, podívej, mám nový ajfounek!" na to další chytrák odpoví "Vánoce nejsou jen o věcech, ale hlavně o lásce." (zalez, jde jen o lajky, borče. A jestli ne, tak vypadni ven, a konej. Nikdo ti kurva není zvědavej na ty tvý statusy)

Minulý rok se sdílely obrázky typu Chci na vánoce jen to, aby byli všichni štastní. Dokážu si představit, jak vypadal tvůj dopis ježichovi. (omlouvám se těm, kteří si přáli fakt jen to a pod stromkem nenašli vůbec nic)

Lidi jsou strašní egoisti. I já, ale jsem si toho sakra vědoma, a tak nesdílím ty tupý obrázky a všude kolem mě nepovídám nějaké hlouposti, protože vím, že by to stejně nebyla pravda. Tvrdím, jak moc se nemám ráda, přesto pro sebe chci to nejlepší. Kdo by taky sám sobě přál špatný věci? Uznejte, těch asi bude pár. Přesto však netvrdím, že nikdo takový není.

POdařilo se mi jednu osobu dostat do depky. Ne, že bych na to byla nějak moc šikovná, ale on je prostě depkař sám o sobě, takže není zase tak moc těžký ho pořádně dopálit. Ne, že bych to udělala schválně, ale ne, že by mě to nějak mrzelo. Spíš je mi to jedno. A to, že je mi to jedno, je mi taky jedno. Takže jsem pěkná svině, a to je mi taky, sakra, jedno.

Jestli si myslíte, že jsem vánoce oslavila s kapkou nějakého dobrého sosu, tak se mýlíte, takhle mi hrabe samo od sebe. Možná jsem zase zoufalá a potřebuji nějaké to veselí (fuj, co to je za slovník).

Psal se rok 2013 a já měla depku.

24. prosince 2013 v 14:02
Jak bylo před rokem a jak je dnes? Bylo líp, nebo bylo hůř? V hlavě jsem měla stejně vymeteno jako teď, neděla jsem, co psát, tak jsem psala hlouposti. Nic se nezměnilo, alespoň ne v tom, co píši - samé depky a tak, však to znáte. Už jsi tady rok, kámo. Zakládala jsem si tě s tím, že... s čím vlastně? Proč jsem si tě zakládala? Tenkrát to bylo zřejmě z nudy, dnes sloužíš k něčemu úplně jinému, než je zahnání nudy - jsi kamarád, kterému se vybrečím na rameni a nikdy mé stížnosti, můj žal, neodmítneš (tedy pokud nestávkuješ tak, jako před několika týdny). Je to smutné. Většina lidí si stěžuje lidem, já blogu. Nevadí.

Tak to vypadá, že budeme bilancovat. Nuže, rok 2013, říkáte? Utekl tak rychle, že ani nevím, co se pořádně událo? Nebo se neudálo nic moc závažného? Ve světě toho je pochopitelně hodně, jenže to bych nebyla já, abych nepsala o mně (ty zatracenej egoisto!). No, zaměření mého blogu mluví za vše - deníček. Světe, jsi mi ukradenej. Co teď? Do pokoje jsem si pomocí klasiky - John Lennon, vnesla trochu vánoční atmosféry, alespoň něco, když se náš velevážený snížek ne a ne dostavit. A bilancuji, vážení. (moc pěkné slovíčko)

Jak už jsem řekla, tento rok se nic moc neudálo. Stál za prd. Nálada jak na houpačce, ale proto, že jsem fakt hodně líná se rozhoupat, jsem byla téměř v jednom kuse dole a nějaké světlé chvilky byly pro mě druhými vánoci. Nastoupila jsem na střední školu a když nad tím tak přemýšlim, nebylo to tak, jak jsem očekávala - škola mi sedla, to jsem fakt nečekala. I když byla škola, lidi a tak, fajn, já pořád seděla na houpačce a nožky se ne a ne pohnout k nějakému posunu vpřed. Všichni byli fajn, a to bylo asi taky špatně. (Jo, taková já jsem - nic se mi nelíbí)

Láska a přátelství - dvě pro lidi hodně důležité věci. A jak jsem na tom během roku 2013 byla já? Tak nějak nijak, kamarádi. Jak s láskou (která pro mě byla jen slovem), tak s přátelstvím. Navazování nových vztahů pro mě byla těžká věc, a myslím, že ani v roce 2014 tomu nebude jinak. Tak jsem sama, jen s těmi, kteří se mě drží jak klíšťata. Taková filtrace nejlepších kamarádů - nevšímejte si jich, nepotřebujte je, a věřte mi, že pak zůstanou jen ti nejlepší (nebo ti nejotravnější a nejvlezlejší). Tento krok vám však nedoporučuji, protože by jste taky mohli zůstat bez kamarádů.

Během tohoto roku jsem si do hlavy vnutila jednu myšlenku, která mě tady nějak drží - Všechno má svůj důvod. I když teď prožíváš krušné chvilky, jednou bude zase líp. Všechno zlý, co prožiješ se ti ve stejným množství vrátí v podobě toho dobrýho. (Tohle zkuste, kamarády vám to nevezme.) A na to, že u většiny takovýchto tvrzení moc dlouho nevydržím, je rok opravdu hodně. Asi se mám ráda. (ne, nemám)

A teď je v mé hlavince opravdu prázdno, vše co jsem chtěla napsat jsem, doufám, napsala. A nezbývá nic jiného, než jen popřát krásné Vánoce a hodně štěstí do nového roku. Vážení přátelé, mějte se líp, než já.

btw. Blogísku můj milovaný, všechno nejlepší k jednomu roku tvé existence ♥


There's something in my mind, and it's destroiyng me.

21. prosince 2013 v 16:49
Vztahy... Ach, jak je nám všem toto téma blízké! I mně je blízké, pochopitelně. Občas mám však pocit, jako by se ode mě všechno to cítění, ta potřeba někomu, ať už rodině, kamarádům, nebo příteli, vzdalovalo. Občas. Vlastně, abych byla upřímná, poslední dobou je to celkem často. Ale pořád je ve mně kus toho "normálního" člověka, který cítí, že by to tahle nemělo být, a proto jsem zpravidla smutná z toho, že necítím, a přitom asi chci. A když cítit mohu, tak zjistím, že vlastně nechci. V jakém citovém rozpoložení se nacházím právě teď ani sama nevím. Nedokáží se v sobě vyznat, jako bych se měnila, ale přesto jsem pořád stejná.

Teď mi to došlo, potřeba někomu patřit a potřeba nikomu nepatřit. Tyto dvě potřeby se ve mně střídají v několika minutových intervalech. Záleží na spoustě věcí, jednou z nich může být i to, jaký song mi právě hraje v přehrávači - což je aktuální - takový pěkný ploužák. Netančím, přesto bych si trsla. Než jsem to stihla napsat, pocit zmizel a nahradil ho ten druhý - ta nedůtklivá holka, co nikoho kolem sebe nechce, co chce být zkrátka sama. Nebude trvat dlouho, a po láscetoužící slečna bude zase spět a stáhne mě samotnou do hlubokého smutku. Je to, jako by na pofiderní židli v mém pokoji, která nehorázně vrže, seděly dvě holky, které se tak moc liší. A perou se ke slovu.

Kdo asi vítězí? Ta protivka, která nikoho nemá ráda, vážení, je silnější. A vítězí už pěkně dlouho, já tedy měla to štěstí, nebo spíš tu smůlu, ji pěkně poznat a zaznamenat pár jejích vlastností, které jsou fakt.. ehm.

Zmíním jednu, kterou totálně sabotuje tu milující holku, která ve mně pomalinku umírá. Je celkem aktuální. Když si najdu nějakýho toho kamaráda, s kterým si celkem rozumím, zamilované já začně spřádat sny o tom, jak by se to mohlo dál vyvíjet, a co udělá ta malá svině? Začne mně, jejich hostiteli, cpát myšlenky o tom, že se se mnou baví jen z žertu. Nevím, jestli mě natolik ovlivnila, že tomu sama věřím, a nebo jestli to tak fakt je. Každopádně jsem si tím zničila veškeré náklonosti, které jsem k té osobě měla a celkem mě to mrzí. Ta malá černá potvora, co hnízdí v mé hlavě, mně fakt naštvala!

i'm so sorry.

21. prosince 2013 v 8:52
Dnes jsem po dlouhé době zavítala na blog. Mrzí mě, že mě ta blogerská vášeň, či jak to nazvat, nějak přechází. Možná je to jen takové období, kdy nemám příliš chuť se tady s něčím svěřovat, či snad o něčem diskutovat. No, a určitě na tom má svůj podíl i fakt, že mi sem zřejmě chodí někdo, koho znám, a kdo zná mě, to mě vážně hodně štve, jelikož jsem si tento blog zakládala s tím, že to bude něco, o čem lidé z mého okolí nebudou vědět, a tím pádem si sem budu moct psát v podstatě vše. Pravdou ale je, že si za to můžu sama, celkem tedy lituji toho, že jsem na ten blog ve škole lezla. Možná jsem jen paranoidní. Doufám, protože se během prázdnin pokusím s blogem zase něco udělat. Také bych se zřej měměla omlvit affs, které jsem celkem dlouho neobíhala. (tedy spíš jen nekomentovala jejich články) Vše se to pokusím zase nějak srovnat. Hlavně ve svý hlavě. Tak se mějte.

fuck, fuck, fuuuck!

12. prosince 2013 v 21:48
Možná by bylo lepší se přemístit - začínám mít obavy z toho, že mi sem leze někdo, koho znám, něbo někdo, kdo při nejmenším zná mě.

Je čtvrtek, něco málo před desátou. Ještě před měsícem bych byla naštvaná na sebe samotnou jen kvůli tomu, že ještě neležím v posteli. Dnes zde sedím, mám v sobě už druhé kafe, nemám náladu na to, jít spát, nemám náladu na to, být vzhůru. Potřebuji se vypovídat, už to v sobě dusím dýl.

Týden utekl tak zatraceně rychle, měla bych z toho mít radost, ale už se ani neraduji z těch malicherností, ze kterých bych se ještě před týdnem radovala tak, jako někdo z nového auta, popřípadě z toho, že je prostě zatracenej optimista a já nevím, co ještě, zkrátka člověk, který je naprostým protipólem mě. Chtělo se mi brečet, ale ne tak potichu jako vždy, brečela jsem hodně nahlas, a abych pravdu řekla, ulevilo se mi.

Nemůžu sem napsat nic, co bych sem napsala předtím.
nedomyšlený článek, dejte mi všichni pokoj.

people suck.

7. prosince 2013 v 17:52
Inspirace v podobě láhve whiskey, oči bez růžových brýlí, vidí jen realitu. Proč lhát, nic není krásné, vše má nějakou vadu. Někdy pro nás je ta vada právě tím, co nás na dané věci přitahuje, někdy právě naopak to, co na dané věci nenávidíme.

Vztek. Jedna věc k druhé, vše se hromadí až jednou to prostě exploduje - všechny ty emoce, co jsme v sobě drželi letí ven, neovladatelný vztek, zlost na všechny. Zatraceně, lidi, já vás tak nenávidím! Mám toho, sakra, dost! Chci pryč! Chci pryč ze svýho těla, pryč z tohohle zatracenýho světa! Nemůžu se na sebe ani podívat! Všichni si myslíte, jak jste skvělí, jděte někam, sakra!

Hnědooký anděl bez křídel (Vánoční soutěž o nejlepší povídku)

7. prosince 2013 v 14:23
Strmá cesta vedoucí zapadlou ulicí starého města, ve kterém jsem už třetím rokem měl pronajatý malý byteček, kde jsem nepříliš úspěšně pracoval na svém velkolepém díle. Spolu s neúspěchem se dostavila i menší finanční krize v mé staré kožené peněžence po otci. Ona strmá cesta mě měla dovést k nedaleké hospůdce, tam se každým rokem konala schůze starých dobrých přátel, já mezi ně nepatřil. Těm starcům jsem nosil pivo, to abych měl alespoň trochu štědré Vánoce, když mé velkolepé dílo leželo bez jakéhokoliv pokroku doma na podlaze, a tedy bez jakékoliv finanční odměny za moji snahu.

Po dlouhé době se Vánoce opravdu vydařily - všude bylo hodně sněhu a spolu s těmi všemi světýlky vykouzlili tak úžasnou atmosféru, až se mi zastesklo po starých dobrých časech, kdy jsem s rodinou posedával u vánočního stromu, sledoval vánoční pohádky nebo s kamarády lítal po nedalekém lese, hrávali jsme si na vojáky, stavěli jsme sněhuláky, koulovali jsme se… ale dost nostalgie, zpět sem, do toho zatraceného města. Když jsem stál před tou hospůdkou, chvíli jsem se rozmýšlel, zda-li mám vstoupit, jestli by nebylo lepší otočit se, nasednout na nejbližší vlak směr domov. Ale svědomí mi to nedovolilo, po tom všem, co jsem rodině provedl by byla drzost vrátit se zpět, i přesto, že ten neposedný puberťák, magnet na velké průsery, byl dávno pryč, i přesto, že jsem vyrostl a stal se dospělým, rozumným mužem, prostě to nešlo. Snad příští Vánoce, Davide. Chvíli jsem tedy váhal, ale peníze jsem opravdu potřeboval, jen proto jsem otevřel ty staré dřevěné dveře. Vržou, za celé ty roky je nikdo nebyl schopen namazat. Jen co jsem vstoupil, zaregistroval jsem na sobě hned několik pohledů nejen starých známých tváří, ale i jedné nové, nikdy předtím jsem ji neviděl. Seděla úplně vzadu, musela přijít jen o chvíli dřív, než já-byla stále narůžovělá od té zimy tam venku. V rukou držela horký čaj a pomalu upíjela, hned, co se naše pohledy setkaly, se zadívala do prázdna. Byla smutná, ty její hnědé oči se leskly od slz. Bylo mi jí líto, taková hezká holka a na Vánoce sedí ve staré krčmě a popíjí laciný čaj.

Staří chlapící zde Vánoce trávili každý rok, doma už na ně nikdo nečekal, byli sami asi tak, jako já. Chodili si sem povídat o různých věcech, ekonomikou začínaje a jejich zdravotními problémy konče, jednou se k nim možná přidám. Všichni mě s úsměvem pozdravili a pobídli, abych se posadil k nim, rád bych jejich nabídku přijal, ale musel jsem jít k šenku, čepovat jim pívo. Opět jsem ucítil její pohled na mém těle, když jsem se na ni podíval, neuhnula, upřímně se usmála, možná jsem v ní vyvolal stejné pocity jako ona ve mně. Velké srnčí oči, plachý ustrašený pohled, to ve mně vyvolávalo zvláštní pocity, chtěl jsem si k té krásné slečně s dlouhými vlnitými vlasy sednout, optat se, co ji trápí. Někdo jí ublížil? Zlomil jí srdce? Bylo mi jí líto, takový anděl bez křídel si nezaslouží takové smutné Vánoce.
Paní hospodská je hodná ženská, na Štědrý večer zde s námi zůstala do půl třetí, asi také nemá důvod, proč se vracet domů. Anděl bez křídel zůstal také až do zavírací doby, pořád popíjela čaj, chvíli koukala na mě, chvíli koukala do displeje jejího mobilu, zoufalé pohledy, smutné pohledy, jak hodiny ubíhaly , z jejích rtů se vytrácel úsměv, teď už jen smutně kouká do prázdna. Dočepoval jsem poslední pívo, utřel pult a šel jsem si pro kabát. Pořádně jsem se zamotal do šály, venku zase chumelilo -krása!

Vyšel jsem z hospody do zmrzlé ulice osvětlené starými pouličními lampami, které na ni vrhaly oranžové světlo, připomnělo mi mé dětství. Ulice byla prázdná, rodiče i děti pokojně spali a já se vydal na dlouhou cestu k mému bytu. Nefoukal vítr, jen hustě sněžilo. Za mnou se ozval jemný hlas, otočil jsem se, to ona ke mně nesměla hovořila. Zeptal jsem se ji, kam teď půjde, řekla, že neví, nemá kam jít. Pozval jsem ji tedy k sobě domů, dali jsme si kávu a povídali jsme si o životě. O tom, jak je vše nespravedlivé a jak jsou lidé zlí. Našel jsem v ní sebe samotného, přál jsem si, aby tento večer nikdy neskončil. Ale všechno pěkné jednou skončí,bohužel, ani dnešní kouzelná noc nebyla výjimkou. Ona odešla a v mém bytě zanechala jen její jemnou vůni a smutek, se kterým přišla, všechny ty problémy. Odešla hledat štěstí do míst, kde by je jiní nehledali, do temných ulic starých měst, do starých bytů starých mužů. Přišla jim do srdcí vnést smutek a žal.

Co se mnou dělá vánoční čas?

2. prosince 2013 v 20:06
Chci se kamarádit. Chci si povídat, chci se smát, ale nechci se smát sama pro sebe v tom maličkém pokoji osvětleném oranžovým světýlkem. V místech, kde se mě zmocňuje ten zatracený hlad, protože oranžová dělá svý.

Ztrácím se v množství přátel na Facebooku. Ztrácím se v lidech, se kterými jsem sotva prohodila pár sloviček, kteří ve mně nezanechali nic, než jen to, co je ve mě teď - pocit samoty a touhu po nějaké té spřízněné dušičce. Zní to zoufale? To jsem vám ještě neřekla vše! Nádech. Výdech. Tohle bude dlouhý článek. Pro někoho plný ničeho, pro někoho plný keců. Nic moc pěkného. Ale co si budeme povídat - opět stěžování. (pamatujete si, jak jsem vám psala, že pokud si budu zase stěžovat, máte mě kuchnout? Je čas, přátelé.)

Vánoce - začnu právě tady, je to totiž to první, co mi vpadlo na mysl hned po tom, co jsem si pustila Happy Xmas od Lennona. Vánoce jsou svátky klidu (nezkoušejte naši třídu! What?! Ehm... nevšímejte si mých pochodů), radosti, lásky. Lásky - problem number one. Láska je v podstatě krásný cit, pokud adresát city opětuje, svět je krásný. Si tak říkám, jestli není na vánoční písničky až moc brzo. Zpět k lásce - jsem hodně hloupá, když toužím po někom, kdo by mě měl fakt moc rád? Je to pořád ještě ta pubertální touha? Nebo touha už téměř dospělé ženy? (bože, pokud to čte někdo ze školy, kuchnu se). Ty Vánoce na mě nějak moc doléhají.

Já se chci kamarádit. Chápete to? Já, holka, která nemá ráda lidi, chce být milována a chce se kamarádit, to je nepochopitelné, navzájem se vylučující, úplně šílený! Ve škole jsem byla někdo úplně jiný, jako by ten introvert ve mě parazitující odjel někam na dovolenou a na jeho místo na pár dní nastopil extrovertní chlapík, co už jen od pohledu vypadá fajn. Plná optimismu, vtipná. Kde je stará Ell? Doufám, že se dlouho nevrátí.

Dokonce jsem se vybodla na školu s tím, že to ponecám náhodě. Eli, kde jsi?!