Únor 2014

pojď s náma žít

24. února 2014 v 21:41
Klícka - první slovo, co mě napadlo ve spojitosti s tím, co sem hodlám cpát. Klícka, ve které dobrovolně trpím s přesvědčením, že i kdybch vylétla, bylo by mi stejně. Dnes jsem na chvíli vylétla. A zjistila jsem, že mé přesvědčení bylo jaksi mylné. Oči mi otevřela babička, která mě dnes pozvala k sobě na oběd, protože mám zítra narozeniny. Šly jsme se poté projít do zahrádek, kde jsme mluvily o tom, co bylo, protože to, co je teď, stojí zaprd. A abych byla ještě přesnější, mluvily jsme o tom, co bylo v jejím životě - o jejím dětství, které je ve srovnání s tím mým, ale především s dětstvím dnešních dětí, něco úplně jiného. Je mi úplně jedno, že se o tom bavíme téměř vždy, když spolu trávíme delší dobu, pokaždé si ty skvělé zážitky ráda poslechnu, protože to, vážení přátelé, bylo pořádné dětství! Vyprávěla mi, jak s bratrem jezdili ve vaně po vodě, jak bruslila po řece až někam do vedlejší vísky, je toho spousta a je krásné to poslouchat a určitě ještě krásnější to zažít.

Ale je fakt, že i já jsem měla skvělé dětství. Určitě ve srovnání s tím, co prožívají děti teď. Na co narážím? Když chceš zažít nějaké dobrodružství, poprosíš mamiku, aby ti koupila tu super hru, která je v protějším obcodě vystavená? Ne, tohle není dětství. Dětství není ani facebook, dětsví není, a nikdy nebude internet! Jsem ráda, že mě to minulo, protože bych skočila tak, jako ony.

A co ta klícka? Jak že jsem to vlastně myslela? Klícka je můj pokoj. Klícka je náš dům. Potřebovala jsem vyvětrat všechen ten smutek. A kdo by to byl řekl, že bude stačit jedna procházka a pár prohozených slov?

jo, ještě jsem si vzpomněla na jednu událost dneška - při procházce zahrádkami jsme potkali starou paní se starou kolií. Slaví 16 narozeniny.. tak jako já. Jenže ty její jsou jedny z posledních, kdežto ty mé poslední být nemusí. Pro dnešek si života nějak moc vážím. všechno nejlepší, Eliško.

is this the end?

23. února 2014 v 19:06
Dojídám (poslední?) kousek dortu, cítím, jak pomalinku, ale jistě kynu a zároveň vnímám, jak moc mi to je dnes jedno. Vy všichni zářítě víc a víc a já pomalu zhasínám. A co je horší - vůbec, ale fakt vůbec se tomu nebráním, tak jako se dnes nebráním už několikátému kousku dortu s mdlou chutí.

Jsem tak sama. A dnes zase sama být nechci, ale budu - jako vždy. Potřebu u sebe mít někoho, vlastně kohokoliv, jsem před nedávnem vnímala jako zbytečnost. Nevím, jak je to možná, ale i přesto, že mi v úterý bude šestnáct se sebe samotnou stále nutím brát jako dítě. Otázkou zůstává - je holka v mém věku dítě?

A právě proto, když se naskytne téma vztahů mezi lidmi z mého okolí, které, co si budeme povídat, po mé mysli běhá hodně často, snažím se je odpálkovat, protože mi je 16 a nemám na to právo. Chápete? Já ne.

Proč mi teda sakra připadá, jako bych přicházela o nejlepší období svého života? Proč všichni září, proč zhasínám? Kamkoliv se podívám, vidím štěstí. Vím, že není všude, ale já je všude vidím, protože je sama nemám a protože je sakra chci!


Chci pryč z tohohle místa. Chci jinam. Možná začít znovu. Možná skončit. Mrzí mě to.

tupé ovce

22. února 2014 v 17:38
"Ahoj, já jsem vlk - vlků je totiž vždycky víc, než ovcí." = "ahoj, já jsem pitomá hipsterka, co si myslí, že, když si na sebe vezme to, co nosí každá druhá a začně poslouchat BMTH, bude originální jak noha."

Jak by řekl můj milovaný učitel dějepisu ze základní školy: "Kdyby byla v módě hovna na hlavě, nosili byste je taky?" Víš ty vůbec, co je to vyčnívat z davu? A víš ty vůbec, jak je to, mezi takovou spoustou lidí, těžký?Ty nejsi vlk, ty jsi jedna z těch pitomých bílých ovcí, které jsou od sebe k nerozeznání! Skoro všichni jimy jsme.

nemám vás ráda, ahoj

familiar taste of poison.

22. února 2014 v 12:24 diary.
Otevřela jsem oči a konečně pochopila, že takhle to nejde. Zžírat se myšlenkami na osobu, která tě potřebuje jen když je tam, kde jsi právě teď ty je naprosto zbytečné, Eliško. Lidé jsou prostě sobečtí. My všichni, bez jakékoliv vyjímky. "Život je jen náhoda jednou jsi dole jednou nahoře."

Vlastní vinou pomalu ale jistě přicházím o lidi, na kterých mi asi záleželo. I když já vlastně ani nevím, jesltli je na tomhle světě někdo, na kom mi záleží. Bez všech bych se obešla - časem. Otázkou je, jak dlouho ono odvykání na danou osobu trvá. Je to různé. No, já právě přicházím o osobu (abych pravdu řekla, tak doufám, že o ni přicházím - zvláštní, co?), u které mám takový pocit, že to odvykání nebude zase tak dlouhé. Přeci jen se moc dlouho neznáme. Ale fakt chci, aby to skončilo. Potřebuji čistou hlavu, nechci na někoho neustále myslet. Ano, je to sobecké. Vztahy, jakéhokoliv druhu, jsou v podstatě naprd. Hlavně, když nejsou ty city, byť sebemenší, opětovány. To je pak člověk pěkně v lese, co si budeme povídat.

Na jednu stranu je celá tahle situace dost vtipná. Poukazuje na to, jaká jsem. Mrzí mě to, všechno.

It's time to black and white!

20. února 2014 v 19:35
dobrý večeer,
projela jsem weheartit.com a vzhledem k tomu, že je můj život poslední dobou jaksi černobílý, hledala jsem oblečení do těchto barev. jdu to všecko zaspat, tak se mějte.






No, koukám, že bych zase měla omezit příjem jídla. :(


to nejmilejší na světě

17. února 2014 v 23:08
Po chodbě pořád někdo chodí. Z protějšího pokoje se ozývá smích. Žofka našla klacek. Přiznej, že ti je mizerně, řekni, proč. Vysvětli mi, proč nemáš ráda lidi, vysvětli mi, proč je tak potřebuješ. Jsi sama. To jsi ale chtěla, ne? Nebo ne? Dnes ne? Dnes ne. Dnes nechci být sama. Ale jsem, protože si to zasloužím. PRotože si všichni zasloužíme to, co máme, protože život je takový. Pro někoho fér, pro někoho ne.

Je to snad úsměv? Jsou to snad vlasy? Oči? Nohy? Povaha?.. povaha ne.

Zatracení motýlci, ta nejdebilnější vec na světě. Strčte si lásku do zadku, já chci jít s klidem spát.

when your dreams come true...

16. února 2014 v 20:13
K čemu lidé, k čemu vztahy, když můžu mít to, co jsem tak moc chtěla? (berte to prosím s nadsázkou)

Včera jsme vyrazili na nákupy, já hlavně kvůli jednomu konkrétnímu kousku (asi je zbytečné zmiňovat, že jsem se domů nevracecla jen s ním). Strašně moc jsem chtěla botky creepers. Hledala jsem všude možna a citipark jihlava byl v podstatě krajním řešením, protože mi bylo jasný, že to tam (s mým štěstím) nebude. Prošmějdila jsem snad všechny obchody, kde měli boty a pochopitelně jsem je nikde nenašla. Když už jsme měli jet domů, vzpoměla jsem si na legíny, které jsem si v newyorkeru vyklídla. Byly ve slevě a pokud se nepletu, byly tam poslední. Když jsem si je zkoušela prvně, zavrtala jsem je mezi jiné, aby je nikdo nenašel (:D) no, pochopitelně jsem je nemohla najít. Místo nich jsem tedy do kabinky letěla s kalhotami XS (!!! fakt jsem se do nich narvala !!!). A teď přichází ten osudový moment. muheehe. Soukala jsem se z kalhot, když najednou slyším setru zpoza kabinkových dveří. Tvrdí mi, že našla ty botky. První, co mě napadlo bylo, že je má na sobě, s prominutím, nějaká pinda, kterou bych nejradši nakopala (ne, kdybych se nestyděla, zeptala bych se, kde je čorkla). Jenže to prej néé.. No, nebudu to protahovat.Ty boty tam prostě byly. Poslední. má velikost - osud. A víte co byla největši prdel? Ta cena.


btw. všem mým čtenářům dlužím omluvu za neaktivitu, fakt mě to mrzí, ale měla jsem mega blogerský blog. Nahradím vám to :( a také se omlouvám affs.. fakt moc

Milý deníčku, blbečku.

2. února 2014 v 18:35 diary.
Období, kdy jsem každou neděli v podvečer seděla u facebooku a četla zprávy ze skupinové konverzace naší třídy, měla pocit, jako bych všechny do jednoho nenáviděla a raději umřela, než abych se zítra s těmi všemi lidmi v ponděli potkala, jakoby na pár týdnů odeznělo. Teď, v tuto zatracenou dobu, mám opět pocit, jako by byly zpět.
Připadám si jako psychopat, jako nějaký cvok. Nemuselo by být zase tak špatné zešílet. Vlastní svět, vlastní starosti. Zatraceně, jak já ty lidi nemám ráda! Ne, nemyslím jen třídu, nemyslim učitele. Myslím snad úplně všechny. Neberte si to nijak osobně. i když vám je to asi jedno. Tu averzi, nechuť k lidem mám snad jen z jednoho zatraceně prostého důvodu - nutí mě, nutí nás všechny být s lidmi (snad proto, že jsme jedni z nich, že) ale i tak.. proč? Jsem tak naštvaná, a to je teprve šest hodin. Nedá se ani popsat, jaké pocity se ve mně právě teď bijí. Všechen ten nátlak. Uvědomuji si, že fráze "nenávidím lidi" v mém případě není použita jen kdy mi někdo něco provede. Fakt je nenávidím. A vás teď chápu jako mimozemšťany, či snad jiné tvory, ale rozhodně ne, jako lidi.
Egoisti zatracení. Všichni si sobecky jdou za svým zatraceným cílem, nehledíc na nic okolo nich. Je jim to sakra jedno! Partnery si hledají jen z čistě jejich potřeby. Žádná náklonost vůči druhým jen tak. Jsme sobečtí. Pokud existuje něco jako reinkarnace, do člověka se převtěluje duše za trest! Žít v sobeckém, egoistickém těle. Neznám nikoho, kdo by v první řadě nemyslel na nikoho jiného, než na sebe. Samozřejmě i já jsem jedním z těch egoistů. Jenže boj o svůj cíl pomalu, ale jistě vzdávám.
Co je po smrti? co tě to zajímá. Jsem slabý jedinec. Kdyby se udála nějaká pofiderní situace, kdy přežívá jen nejsilnější, nejstatečnější, nejpsychicky labilnější, jsem mrtvá jako jeden z prvních. Na své dětství jsem povětšinou přemýšlela pouze jako na období bezstarostné, plné lásky a tak. Ale až v posledních dnech, když se nad tím pořádně zamyslím, uvědomuji si, že jsem vlastně nebyla o moc jiná, než jaká jsem teď. V té době jsem však neznala pojem deprese. Byl to jen smutek, a jakožto věčně nespokojený člověk, jsem ho vlastně ani moc nevnímala. V hlavě mi uvízlo pár takových období, díky kterým vím, že jsem, jaká jsem, jsem taková už od malička, a i kdyby se kdokoliv sebevíc snažil, z té zatracené depkařky, holky, co se pořád lituje, nic jiného neudělá.
A touto informací ztrácí můj život smysl. Hnaní se za novým já je zbytečné - Eliška zůstane Eliškou, tak to je, a tak to zůstane, tečka.

Shrnutí - leden

1. února 2014 v 14:02 my monthly plan.
Páni, tento měsíc utelk nějak pofiderně rychle! Není to tak dávno, co jsem sem přidala měsíční plán na leden. no, a teď už přidávám jeho závěr, který (jak se můžete sami přesvědčit) nedopadl zas tak dobře, jak jsem ve skrytu své duše očekávala. Nuže, doufejme, že únor dopadne líp.

A jak že zněly mé plány?

1. Zhubnout pár kilo

buďto mi nějaký slon šlápl na váhu nebo.. ehm.. fakt nevím. Každopádně, ještě včera jsem měla 54 kilo. Teď už je tam zase to, co tam bylo na začátku ledna. pfff. jo, a vzhledem k tomu, jak moc mě má váha štve a jak moc nejsem schopna dodržovat zdravé diety, jsem přistopila k razantnějším řešením. No nazdaar

2. Kontaktovat pár lidí, na které jsem se vybodla.

Toto jsem, vážení přátelé, opravdu udělala! Depkaře, se kterým se tak ráda hádám jsem si usmířila a moji ex bff (lol, pochopte, je to recese - ex bff je tak .. ehm.. lol) jsem pozvala minulý víkend ven. ale pozor, vážení! nic není tak růžové, jak vám to ličím! S depkařem jsem se stihla ještě jednou dohádat (a omlouvat se odmítám) takže jsme tam, kde jsme byli na začátku. a s kámoškou jsem nikam nešla, protože jsem v sobotu zvracela. nazdaar. úkol splněn z 50 %, tak snad příště, no.

3. Udělat si pořádek ve věcech, protřídit ten bordel v mém pokoji.

Tohle jsem fakt udělala! Věřte tomu, nebo ne, ale bordelářka jako jsem já právě teď smolí článek v dokonale uklizeném kutlochu!

4. Zlepšit si xicht
neuspěch
________________________________________________________
tak to vidíte.. malinko jsem se zklamala. ale jak jsem psala.. každý měsíční plán -pro mě znamená novou šanci, jak se změnit a nebýt tím, čím jsem.