Duben 2014

kecy v kleci.

28. dubna 2014 v 19:01 diary.
A protože už je zase pondělí v podvečer, a protože se musím učit bižuli.

přišlo období, kdy mám pocit, že nad sebou, nad svým chováním (nad tím, jak vypadám), přemýšlím nějak více, než kdy před tím. A když někdo jako já, člověk, těmito věcmi zaobírající se většinu svého života řekne, že je to častější znamená to, že nad tím přemýšlím v jednom kuse. Abych byla konkrétní - jde o to, jak moc s lidmi (ne)mluvím. Možná by nebylo od věci nazvat to strachem, či snad studem a nesmířeností se sebou samotnou - jo, to bude ono. Zkrátka a dobře, dělá se mi ze mě špatně, když o sobě dávám ve společnosti nějak moc vědět. Je to špatný? asi jo, co. K této myšlence mě přivedla páteční noc, kdy jsem byla v jednu hodinu ráno někde jinde než v posteli. Nijak mě neštvalo, že tam se mnou "ti noví" (přesněji řečeno ti, které jsem neznala) nijak moc nemluví, myslím to fakt vážně, dokonce mě celkem štvalo, když za mnou někdo přišel, aby si povídal, chtěla jsem být sama, sledovat z povzdálí všechny ty kámoše, zírat do ohně (a tulit se k petlahvi s vodou, jooo, sakra, jsem na sebe tak hrdá!). Počítala jsem s tím, že když do sebe na začátku kopnu pár panáků jahodový vodky, rozpovídám se. Ale asi jsem na to neměla náladu. Nu což, tak zase za půl roku.

Vlastně jsem si tak říkala, že by nebylo od věci s tím něco udělat - začít se víc cpát mezi lidi, protože pak se život zdá snažší. Pořád si stěžuji, že mi chybí lidská přítomnost (a někdy naopak nadávám na to, jak mi lidi lezou krkem), a je jasné, že pokud se nebudu snažit já, ostatním budu, vy víte, kde, že. Léto bych si chtěla fakt užít, najít si pár nových kámošů, kteří mi, zkrátka a dobře, sednou. Zním tak optimisticky, až je mi z toho blbě, vážení.


hňah hňah

24. dubna 2014 v 17:26
dnešní den považuji za konec všeho utrpení (ještě mě čeká tělocvik, ale ten snad nějak přežiji) tohoto týdne. Opravdu jsem se na čtvrtek odpoledne neuvěřitelně těšila. (dopíši článek a valím něco dělat, v nejlepším případě něco se sebou. lol)

když nemám pořádný námět k psaní, můj styl se podobá třináctileté fanynce Justina Biebera, nikoliv studentce prvního ročníku gymnázia, tak mi promiňtě ty žvásty o ničem, nějak se mi zachtělo se svěřit s tím vším ničím.
____________________________________________________

v pátek razím po půl roce mezi lidi.
nehci být nějak vulgární, ale jestli se tam zchlastám jako na poslední akci, budu se na sebe opravdu velmi zlobit. ještě před tím, než jsem si dala s lidmi (a alkoholem) pauzu, chodívala jsem tak jednou za měsíc (což je na někoho celkem dlouhá doba, že). a čím déle jsem nikde nebyla, tím větší jsem měla potřebu to jaksi dohnat, takže jsem si obvykle z daného večera nepamatovala nic víc než úseky z cesty domů, kdy jsem malinko střízlivěla. Ne, že bych se tam nějak moc těšila. Razím pravidlo, že čím méně se na něco člověk těší, či snad čím větší z toho má strach, tím lepší to obvykle bývá. Takže se fakt bojím. (toho, že tam opět něco provedu, nebo že mi začně někdo opět nadávat do děvek, že. aach, lidi, proč jste sakra tak zlí?). přijede kámoška, na ni se však hodně těším, takže i kdyby z té akcičky sešlo, bude doma se mnou a koukem na filmíky. lol
____________________________________________________

Chtěla jsem napsat H., tomu otravovi, kterého mám tak ráda, ale pak jsem si to rozmyslela, jelikož jsem nad tím přemýšlela zrovna ve chvíli, když jsem si odličovala obličej a vzhledem k tomu, jak moc jsem líná... no.. ehm. prostě jsem se na něj (opět) vybodla kvůli naprosté banalitě. sorráč, kámo.
____________________________________________________

Jo, a v sobotu razím do Brna na nákupy... co budete dělat vy?


tak prej ahoj

22. dubna 2014 v 21:20 diary.
Hodiny nad postelí říkají, že je čas jít spát, nebo, přinejmenším, otevřít alespoň jeden sešit a něco málo se naučit, to víte - kdyby náhodou. Místo toho však otevírám stránku s novým článkem a právě teď se chystám opět si postěžovat lidem, které neznám, z nichž mám však většinu nesmírně ráda už jen proto, že jsou stejní jako já.

Dnes však můj problém nabírá mnohem většich rozměrů. (nevidím však problém v tom, že pozdě v noci zalehnu do postele a ráno ani nebudu vědět, že jsem nějaký problém, tedy krom těch běžných, dnes večer, asi tak kolem desáté hodiny měla.))

nuže, k věci(ehm... milý deníčku?)
vím, že jsem člověk na dvě věci, to není žádná novinka. dnes jsem však dospěla k názoru, že je to se mnou ještě horší, než jsem se už delší dobu domnívala. nechci se učit novým věcem,protože, sakra, lidi! (nedává vám to smysl? mně taky ne). Nechci nikam chodit, protože, sakra, lidi. Nebo mám snad říct, protože jsem sakra blbá kráva? možná by to bylo mnohem přesnější.

chtěla jsem vám onu prekérní situaci vylíčit nějak přesněji, ale jak vidíte, dochází mi zřejmě slova, naprosto jsem se zamotala do své mysli, do věcí, které se tady (ne)dějí. no, však to znáte... že ne? tak to se máte.


a není to všechno jedno?

20. dubna 2014 v 22:20
a smutné tóny hrající v mé mysli se linou potemnělou cimrou. a samota, pomalinku, avšak velmi jistě zžírající mne samotnou jako by dnes pod náporem kapky alkoholu zesílila.

není to nic, je to jen touha. čím déle něco nemáš, tím více po tom přeci toužíš. a tak tady sedím, sjíždím jeden smutný song za druhým a přemýšlím, k čemu je láska a vztahy všeobecně. protože pokaždé, když to nejméně čekáš ti ten dotyčný, ta láska, ten přítel, vrazí kudlu do zad. protože láska je k ničemu, protože přátelství asi taky.

chci začít znovu, jako někdo jiný. Chci mít spoustu přátel a někdy chci být sama. nevím, co chci. nikdy to nebudu pořádně vědět - jsem přece ženská, sakra!

ale není to tak dávno, co jsi jen při sebemenší zmínce o tvém P. bulela jako želvička, že? není to tak dávno, sakra.

Chaos. slovo dokonale vystihující situaci, ve které se má malá, bezvýznamná osoba nachází.
vybavuje se mi taková spousta vzpomínek z dětství. je mi smutno. Je mi smutno ve chvíli, kdy to nemám komu povědět, ve chvíli, kdy nemám nikoho, kdy ses i ty na mě vykašlala ( kdy jsi mě i ty zatraceně zradila). I když, měla jsem kdy vůbec možnost to, cokoliv, někomu říct? dnes nějak pochybuji, protože nad tím dumám. Dříve to byla samozřejmost. dřívě jsi ty byla samozřejmost. teď už nejsi. sakra.. už nejsi.

před pár měsíci jsem to byla já, kdo tvrdil, že ten, kdo ti škodí, ten, kdo tě nechce, si tě sakra nezaslouží. a teď jsem to já, ta, která by tak ráda těmto řečem uvěřila.

není nic méně podstatného, než-li tento článek. pokud jste se tedy dopídili až jsem, ignorovali veškeré chyby, překlepy a ta malá písmenka na začátku vět, mám vás moc ráda, radši, než ty z mého okolí, protože stojí sakra za prd.
nashle.


i have no idea what i'm doing

19. dubna 2014 v 17:50
..."vždyť mně je tě líto, máš prázdniny a čumíš doma."

pak jsem takřka s hrůzou zjistila, že je to fakt a že, aby toho nebylo málo, to tak mám pokaždé, když nemusím do školy.


právě jsem si prošla terapií, kterou bych mohla nazvat terapie weheartit - projela jsem strašně moc obrázků, z nichž většinu tvořily fotky, na nichž jsou super sexy štíhlé holky(a pokud nebyly štíhlé, tak byly jen zatraceně moc sexy!) v super oblečení se super účesy a super nehty, prostě super. Ovšem ne pro někoho, kdo se když se oblékál (někam, kam stejně nešel, protože se na něj kurva (zase) vybodli) zhrozil při pohledu na tělo, které během několika předešlých týdnů nějak podezřele nebylo na objemu (doufám, že se mi to, sarkra, jenom zdá, a pokud ne, měla bych se sebou začít něco dělat).

Proč jsou všichni krásní (nebo si to alespoň myslí, a řekla bych, že to stačí) zadaní (jo, proč jsou všichni zadaní? zdá se mi to, nebo těch mileneckých párů podezřele přibývá? to bude asi tím jarem, že) a hlavě zatraceně happy? hmmm????



am I loosing you?

18. dubna 2014 v 15:42 diary.
Není to tak dávno, co jsem si zde stěžovala na samotu a toužila po něčí přítomnosti, že. Jedna věc mi však celou tu dobu ucházela - a to, že jsem měla pořád tebe. Člověka, pro kterého jsem byla, tedy alespoň podle jeho slov, na prvním místě. Člověka, který by mne, jak se zdálo, nevyměnil za společnost lidí, z nichž většinu zná jen od vidění. Jaký je rozdíl mezi naším přátelstvím a mezi přátelstvím s onou skupinkou lidi? Hraje zde velkou roli jejich počet, a tedy i moc. Lidi jsou sobečtí a většinou si vybírají "přátele" jen podle toho, co jim mohou nabídnout. A pokud jim nabízí bližší kontakt s onou smetánkou (to berte s rezervou, jelikož to jsou lidé jako všichni ostatní, pouze více komunikativní a dle něčího názoru lepší), není nic lepšího, než vybodnout se na starý dobrý kamarády, kteří vás mají nadevše rádi, a připojit se k těm cizím, že. Přemýšlím nad tím, co mě štve víc, jestli to, že ses na mě nechal samotnou nebo to, že jsi toho byl vůbec schopen, člověče. Protože kdo by udělal něco takového, člověku, kterého má udajně rád? Zmýlila jsem se v tom, jak to mezi náma je, beru to jako selhání a ponaučení pro příště - nevěř ani těm, o kterých si myslíš, že si tě váží a že by ti neublížili. mrzí mě to, kámo.


Thomas Brezina - můj předpubertální autor

17. dubna 2014 v 21:21
Kniha jako přítel čtenáře, jako únik z občas nepřiliš pěkné reality. Pro někoho povinností, pro někoho potěšením. To je irelevantní. Já osobně nechápu ty, kterým se čtení příčí. V poslední době čtu opravdu hodně a řeknu vám, že čas, strávený četbou je pro nás mnohem užitečnější než dnes velmi oblíbené sezení u počítače či snad sledování televize. Zůročí se. Nejenže si odpočinete od veškerých strastí vašeho života a v případě dobré knihy se totálně zažerete do děje, ale získáte také mnohem lepší slovní zásobu, která je, řekla bych, mnohem užitečnější než například dobrá informovanost ohledně toho, kdo s kým je na Facebooku ve vztahu, že. Tím samozřejmě nezavrhuji sociální sítě, ale faktem je, že všeho moc škodí a myslím si, že v případě sociálních sítí to platí dvojnásob. Lidé totálně zblbnou, řekla bych. Hlavně moje generace. (nechci vědět, jak na tom jsou a budou ti mladší). Ale nehodlám se zde zabývat něčím, jako je facebook atd,

při zjištění, že tématem týdne je Knihomolství mi na mysl vyvstal jeden z mých oblíbených autorů rané puberty. Nad jeho hnihami jsem tehdy strávila opravdu hodně času (to víte, když si člověk jako já oblíbí nějakého autora, nečte nic jiného, než jeho knihy, možná to je škoda, že). Pokaždé, když jsem se ocitla v knihovně byl můj směr jasný - Thomas Brezina a jeho dobrodružné knihy. Z klubu záhad jsem měla přečtené snad všechny knihy, které mi zdejší knihovna nabízela. Chlapce s propiskou, která se měnila meč, z knihy Dračí meč, jsem si také velmi oblíbila. Také šíleně divoké andílky jsem četla celkem ráda. Mezi mé nejoblíbenejší knihy však patřily jedny z posledních, které jsem od Breziny do nynější doby četla - Princezna Viktorie, Kočičí holka a její pokračování. Do děje oněch tří knih jsem byla, jak se říká, opravdu zažraná a vzpomínam si, jak jsem tenkrát na konci Princezny Viktorie byla špatná z toho, že už je kniha u konce.

Mám chuť vrátit se zpět do dětského oddělení, nalézt poličku s knihami plné nostalgie a vrátit se do časů, kdy jsem s pomocí jakési lupy, jenž byla přiložena ke každé knize Klubu záhad (pokud si ji tedy někdo nepřivlastnil), přejíždela po stranách, kde byl obrázek, jehož část byla čitelná pouze s ní.


hellooooo

17. dubna 2014 v 17:44 diary.
ooo, Bože, díky! Dnes ráno jsem na svém mobilu otevřela blog a s nechutí se pustila do nového článku - víte, displej mého telefonu je poněkud titěrnější než displeje těch nejnovějších, k tomu všemu se také děsně seká, ale moje touha podělit se vám s tím v podstatě ničím co se v mém životě (ne)odehrálo byla silnější. Milý, drahý mobil se jakoby věděl, jak moc potřebuji jeho maximální funkčnost, sekal více než kdy předtím, a tak jsem s tím ani ne v páté větě sekla. Po menším konfliktu s maminkou, kdy mi následně zabavila toho malýho hajzlíka, jediný předmět spojující mě ještě tohoto pochmurného odpoledne s civilizací, jsem se rozhodla nakouknout do počítače, který, jak už vám zřejmě došlo, opět nefungoval. K mému překvapení se však (po několikátém pokusu) opět spustil a já se s vervoou pustila do článku.

Nutno konstatovat, že bez veškerých vymožeností moderní doby je život z určitého pohledu mnohem zajímavější. Možná by také nebylo od věci dodat, že mnohem zajímavější je pouze ten můj a několika dalších tragédů, kteří buďto nepovažují sociální sítě a jiné výmysly podobného ražení za něco, bez čeho by se nedalo žít, nebo na těch sociálních sítích zkrátka a dobře nemají co dělat (tedy pokud nepočítáme prohlížení dementních příspěvků tupých ovcí, málokdy se totiž stává, že bych ne facebooku narazila na něco jiného, než na tupý žvást puberťáka, nebo dokonce na něco opravdu velmi zajímavého, že). Valnou část dnešního dne jsem tedy strávila u knížky, která je mi poslední dobou jediným a spolehlivým společníkem vpodstatě kamkoliv jdu. Možná bych ale měla dodat, že na online světě, mi taky celkem záleží, bylo by mnohem krásnější dodat, že vlastně ne na online světě, ale spíše na jedné osobě v něm přebývající, ale nebylo by to tak výstižné, a to z prostého důvodu - ona ta osoba je totiž mým kamarádem pouze a jen v onom online světě. A vadí ti to vůbec? ani ne, protože kdyby si s ní měla mluvit v "reálném" životě, asi by se s tebou nebavila, protože seš hnusná píča. Takže mi to nevadí, vlastně mi to dost vyhovuje. Myslím, že mě bere jako robota s vlastními názory, které jsou občas celkem zajímavé, a to se mi na tom líbí. Nic víc, nic míň.

Smím se zeptat, máte nějaké plány na prázdniny, nevím, co dělat, tak doufám, že mě trošku inspirujete.

ženská jedna, bláznivá

9. dubna 2014 v 18:46
Plán na dnešek - knížka a postel. Poslední dobou jsem tak moc unavená, že nedělám nic jiného než nic. Izolovaná od zbytku světa žijící ve svém vlastním. Otázkou však je, jestli lepším. Odpovědí je, že ano - lepším. Chceš slaninku, máš ji mít. A přesto mi zde něco, nebo snad někdo, chybí. Ano, je to samota, která můj svět, nemající blízko k dokonalosti ničí. ale jen občas, díkybohu. Občas a přesto častěji. Dejte mi pokoj s lidma, chybí mi. (Zmatek.)

a ten vítr. božee ten vítr!

v posledních několika dnech,když ještě nebyl ten vítr a nebe bylo tak šíleně modré, všude všechno květlo a omamná vůně toho všeho naznačovala, že mám vyhráno (přinejmenším na dobrých pár měsíců), jsem si při pohledu na ony stromky, kvítka a do očí bijící zelenou trávu (vzpomněla na zatraceně hipsterskou fotku teplého bratra ze slovenska v keři) představovala, jaké by to bylo s někým, kýmkoliv mně přitažlivým natolik, abych byla schopna strávit po jeho/jejím boku pár nezapomenutelných chvilek. Jaro je tak krásným a zároveň tak kritickým obdobím pro člověka, který hledání a navazování nových vztahů považuje za, hned po stechiometrii, jednu z nejtěžších věcí. Ovšem narozdíl od stechiometrie jsou vztahy mezi lidmi důležité, že. (tedy pro mě a jakoukolivnormální osobu, co za vším nevidí chemii).

a srdce zeje práznotou. možná tam dokonce ani není. Někdo, kdysi dávno, si je odnesl s sebou a zakopal je tak, jako já tenkrát v záchvatu vzteku, poslední historicky doložený důkaz o tom, že Eliška, ta slečna s hlavou v oblacích, byla vůbec někdy zamilovaná až po uši.

King a postel čekají, mějte se.

ošklivý svět

7. dubna 2014 v 21:45
světěm plahočíc se, vandrák však nejsi.
hledajíc štěstí tam, kde oni nevidí nic.
temnotu, smutek žal, vdechujíc do plic.
a doufajíc v lepší zítřky, ty však ztrácí se kamsi.

Otevři oči, uvidíš svět,
přetvářka, lži v režii boží.
kam šlápnou, tam umírá svět.


polapila mě tvořivá (protože bych se měla učit). Vlastně to ani nestojí za přečtení.
a po stylistické stránce.. raději nemluvit.