Květen 2014

nic uprostřed nikoho

27. května 2014 v 20:58
Hlava plná zmatků. Někdo zmáčknul tlačítko sebedestrukce. Celým tělem protéká zvláštní pocit. Být či nebýt, toť otázka. Proč, proč, proč? Protože prostě proto. Dny se vlekly, a přesto jsou již skoro všechny pryč. Co nás ještě čeká? Samota a smutek - nic pěkného.

Zůstali jsme tady jen my dva. Ostatní odešli za lepšími zítřky a ty je hledáš taky - stále si myslíš, že tě k nim dovedu, ale časem zjistíš, že tudy cesta nevede a půjdeš také pryč.
Nemůhu říct, že nejsem šťastná, nemůžu říct, že jsem neštastná. Já prostě nejsem, to je ten problém. Nejsem pro sebe, nejsem pro ně.
Řekla bych promiň, řekla bych prosím, řekla bych cokoliv. Jen kdyby to k něčemu pomohlo.
Chci nebýt a přesto mi to vadí. Když jsem, cítím se nesvá. Když nejsem, .. já nevím. Mám chuť se zavřít do malého pokoje, kde není nic, jen nic. Nic plné ničeho. Nikdy nevycházet, nebýt a přesto být. A už nechci čekat. čekám moc dlouho.


mlč už konečně

25. května 2014 v 13:35 diary.
Voní tady cukrová vata, nebo něco šíleně sladkýho (asi život všech kolem mě, řekla bych). Venku je zase vedro a já sedím ve svým zasmrádlým pokoji, zabalená v huňatým županu a nudím se. Přesto, že bych se měla učit bižuli. Bolí mě ucho a ta sladká vůně mě fakt sere. Jo, a taky poslouchám zatraceně super song, který mě utvrzuje v tom, že jsem fakt totálně na nic. A ano, je mi jedno, že teď zním jak vypatlaná puberťačka - každý má občas slabý chvilky.

Mám pocit, jako by všichni mí kamarádi pochcípali (nebo si mě přinejmenším zablokovali na facebooku - není to vtipné? ne, je to k pláči, blbej fb, raději bych byla sama, než s pseudo kamarádama. Jo, ale teď, když se na mě ti pseudokámoši vybodli je to celkem na pytel, co). Nebo všichni do jednoho ještě chrápou, protože je sakra jaro a počasí je tak zatraceně letní, že doma na zadku by seděl jen blb (já jsem vlastně spala - když den stojí za nic, chodím spát celkem brzo). A nebo žádný kamarády nemám, ani ty pseudo kamarády z facebooku.

A taky jsem zjistila, že na lásku pohlížím jen jako na nějaký jev. Chtěla jsem se rozbrečet při strašně dojemné scénce z nějakého připitomělého filmu, kde umírali dva mladí milenci (už jen to zní dost.. sladce), ale prostě to nešlo. hhh, nechci se vidět za pár let, pokud nenastaně nějaká zatraceně zásádní změna, která změní můj zatraceně nudný život. Asi by ze mě zbyla jen chodící schránka ve které dříve pobývalo něco jako člověk. lol

Lítá tady všude peří, nevím, kde se bere.

málem bych zapoměla - včera mi hráblo a dala jsem do volitelnýho boxu pana Flowerse, který mi tak moc připomíná jednu osobu, po který jedu (ne, já po nikom nejedu, jen se mi líbí. fakt. asi to není normální, ale mně se lidé pouze a jen líbí, i kdyby byli sebe lepší - vždy se mi budou jen líbit). A tak jsem si řekla, že ho tam nechám do té doby, dokud o mě neprojeví zájem, vlastně ani nevím, jak mě to napadlo (prostě mi hráblo.)

začala jsem cvičit jógu, protože jsem lama, kterou nebaví běhat a chce alespoň něco dělat pro ten skvělý pocit. a je to fakt skvělý na odreagování, dokonce mi ani nevadí ten zkurveně titěrnej pokoj.


kým jsi?

24. května 2014 v 19:46

Tam, kde tma přechází ve světlo,
tam, kde smutek je jen slovem,
žiješ skryt v koutku, světem nepochopen.
Jsi zrcadlem, co odráží zlo.
Jsi prostředníkem mezi světem a snem.

A večer, skryt pod peřinou,
zavíráš oči, na chvíli mizíš.
Zapomeneš na svět, kde všechny city hynou,
k ráji se pomalu blížíš.

Bojíš se usnout, opustit své snění,
bojíš se probudit do dne,
kdy vše, co bylo krásné se ve zlo mění,
kdy všecha láska hasne.


Pár zbytečných (pseudo) happy keců

21. května 2014 v 21:04 diary.
Začalo to těma myškama. Přišla jsem do dějepisu a koukla na hodiny, nad kterými si seděla přilepená chlupatá myška s růžovýma ouškama. Po mé levé ruce, na nástěnce, seděly hned dvě. Nad projektorem také. Nakomec jsem jich napočítala devět spolu s tou, která byla hned u monitoru na stolku naší dějepisářky - bylo mi jedno, za jakých okolností jsem se do té první lavice dostala, prostě tam byla devátá myška s růžovejma ouškama! (jo, asi z té písemky dostanu pětku, proč je mi to sakra jedno?)

hledáš, čekáš, (ne)toužíš

17. května 2014 v 13:04 diary.

Všechno a nic. Je vůbec něco, co by mi nebylo jedno? A kam se poděly moje růžové brýle? (i když, měla jsem vůbec někdy nějaké?) Čekám, zatímco se ztrácím. Ze dnů týdny, z týdnů měsíce ... Z měsíců roky?

večerní rozjímání

13. května 2014 v 23:07 diary.
Samou nervozitou jsem si okousala lak z nehtů. Dnes jsem pocítila zatraceně zvláštní stav, kdy jsem o sobě samé nevěděla, bylo mi jedno,co dělám, bylo mi jedno, co píši. Řídila jsem se pravidlem - žiješ jen jednou, a tak jsem s nerozvážností klikala na enter a s každým kliknutím se na mé tváři objevil blažený úsměv

Stádo ovcí?

11. května 2014 v 21:19
Představ si, že se jednoho krásného slunečného rána probudíš s nápadem vymykat se veškerým konvencím módy. Představ si, že si jednoho krásného slunečného dne stoupneš před šatník tvé babičky a vyáhneš několik starých svetrů, lakované ošmudlané botky a stařičkou květovanou sukni, sahajícím pod tvá kolena. Vypadáš jinak než ostatní - přesně to jsi chtěla. Spolu s pořádnou bichlí se vydáš do nedalekého parčíku usednout na starou lavičku s výhledem na jezírko užívat života. Cestou potkáváš spoustu lidí, většina z nich ti věnuje nechápavé pohledy. Nevyhneš se ani ne příliš příjemných komentářů ze strany kolemjdoucích spadajících do nižžší věkové kategorie. Slečny v minisukních s vyperoxidovanými vlasy na tebe koukají, jako by jsi byla z Marsu. Všechny je ingnoruješ, protože právě ty jsi ten, kdo se jednoho krásného slunečného dne rozhodl žít tak, jak ostatní nikoliv. Slunce krásně svítí, nasadíš si své lenonky a s úsměvem sleduješ nedokonalý svět plný zloby.

A teď si představ, že se jednoho stejně tak krásného dne probudíš a posléze se, jako každý den, vydáš do parčíku s pořádnou bichlí. Cestou nepotkáváš vyperoxidované blondýnky v minisukních. Potkáváš sebe - úsměvy na tváři, dlouhé květované sukně spolu se starými vytahanými svetry.

můj milý poklade

11. května 2014 v 20:52
A tak jsem k tobě přišla. Choulil jsi se v rohu oslaben vlastní hloupostí. Marně vyhlížejcící lepší zítřky a zároveň nedůvěřivě prohlížející si všechny kolemjdoucí, jež pravděpodobě skrývají stejně velká tajemství jako skrýváš ty. Na čele nosíš nápis - KŘEHKÉ, přesto s tebou však vždy zachází jako se vším, co se jim kdy dostalo pod ruce. Chceš lásku, ale nevíš jak, a komu ji dát. Jsi nevídaným, nepříliš krásným, pro mě však dokonalým, šperkem jehož hodnotu si běžný člověk uvědomí teprve ve chvíli, kdy se na jeho hrudi třpytí dlouho, tak dlouho, aby si tě mohl zamilovat. Nároky dnešních dní jsou stále větší, společnost tě zahrnula, protože nejsi drahým kamenem, protože jsi příliš obyčejný. Pro mě jsi však tím nejbáječnějším nálezem. Pro mě jsi pokladem. Škoda, že jsem tě ještě nenašla.

slečno,

9. května 2014 v 22:24
možná i na vás někde čeká štěstí. Možná, slečno, špatně hledáte. Možná nehledáte vůbec. Vzdala jste boj již dávno, v dobách, kdy sotva započal. A ať vám to, slečno, zní sebepodivněji - takové boje, jako je tento se musí rvát až dokonce. Vy, má drahá, jste jako všechny ostatní. Svádíte boj se svým vlastním já, nevíte, kým jste a odmítáte sebe samou hledat, protože cesta ke svému já je příliš dlouhou.


Ubližuješ mi každým komplimentem mé osobě. Já vím, že skvělá nejsem. Ubližujete mi všichni.

jsem na sebe taaaak naštvaná.

9. května 2014 v 16:41

Naprosto perfektní odpoledne strávené v mé oranžově svítící cimře. Blázním, asi fakt blázním. A k tomu všemu tady lezu sama sobě zatraceně moc na nervy. Proč? Protože. Mám chuť rozběhnout se a běžet pryč, přesto však sedím tady, přemýšlím, co vše bych mohla dělat, kdybych překonala samu sebe, zvedla svůj línej zadek, přestala se cpát čokoládou, koukat se do zrcadla na svůj velkej zadek, přemýšlet nad ním -