Byly tři hodiny ráno. Seděla jsem na posteli, unavena a zároveň zřejmě i pobavena lidskou společností. Poslouchajíc neustávající blábolení mé nové, neúnavné, kamarádky, ke které jsem přišla na oné legendární akci (všichni ji za ni považovali, já však nemohu soudit - mé hodnoty jsou oproti hodnotám těch ostatních jiné, tedy, abych byla přesná, žádné), jsem se zamyslela nad mým (ano, ano, jsem egoista) životem, jakožto nad životem adolescentní slečny. Témata jejího monologu byla jasná - kluci, holky, které nesnáší, kluci, pár drbů z akcí (na kterých jsem pochopitelně nebyla) a zase kluci. Zjištění, že tyhle věci mne vůbec nezajímají nebylo až tak zdrcující - vždy jsem si o sobě myslela, že jsem fakt.. divná. Zkrátka a dobře jsem si připadala jako někdo z jiné planety. Jako na hodně nudném filmu, který sledujete jen proto, že jste si ho zaplatili nebo jen proto, že se vám nechce zvedat ze sedadla. Každopádně mne velmi těší, že se mnou o tomhle vůbec mluvila. Když se nad tím zamyslím, asi bych měla být polichocena či tak něco (nehledě na to, jak moc jsem si připadala jiná, to teď nechme být). Pochopitelně jsem jí na to neměla čím odvětit, a tak jsem používala mně již dosti známá slova jako "hmm" a "ajooo" až jsem si skoro připadala trapně.

Něco málo k oné legendární party? hmm. nevím. Bylo to fajn, pokud na to pohlížím tak, jak bych měla - tedy jako člověk mého věku, jež je prostě normálně nenormální (opravdu nevím, zda - li to vše mám brát jako plus či minus, ale je mi to jedno. opět). Opila a zhulila jsem se tak, jak jsem nechtěla, ale pořád si pamatuji, co jsem dělala, a co ne - což je fajn. mm, teď mi na mysl vystala jedna věta - "Krásná holka, krásný jméno". Mám fakt ráda opilý lidi!

A jak si užívám pseudoprázdniny? Pokud by se celé prázdniny měly nést v podobném duchu jako pátek a sobota, byly by úplně jiné než všechny ty před tím. Možná skvělé, možná ne. Zřejmě bych umřela na předávkování se lidskou společností, která se, když ji nemáte, jeví jako něco nepopsatelně krásného, ale která je tak moc k zbláznění když jí je moc. Dnešek už jsem strávila jako ten starej dobrej pseudoadolescent ve svém smrdutém pokoji, s knížkou, the sims 3 a chystám se na porno maraton (nebo prostě kouknu na nějaký fajn film, nevíte o nečem?)

Vlastně to bylo skvělé. Seděli jsme v autě a za bohulibých tónů nejbáječnějšího alba v historii hudby pozorovali hvězdy a polemizovali. Svět se jevil pořád stejně ošklivým, ale my stáli proti němu, plni síly a odhodlání k boji. A v ten moment, za té tmy, za té jasné noci jsem si řekla, že vlastně není co nenávidět, že to všechno nikdy nebylo tak zlé. To ten někdo ve mně mi našeptával, že svět je takový jaký je, že on je takový jaký je. Možná je a možná také není.

Přej si něco, padá hvězda. Chci mít ráda, chci být člověk!

Asi se mi podařilo vyčerpat bezednou pokladnici způsobů sdělování smutku.

Přemýšlejíc nad životem,

nad absurditou opilých nocí,

nad zbytečností prospalých rán.

hledajíc světlo, jež člověk hledat musí,

slepý jsi však vůči citům.

Láska, touhla a cit se ti hnusí.

Udusil jsi v sobě člověka a jsi k smíchu všem bláznům.

A hlasy, co slýcháváš, rychle se mění,

jeden den toužíš - být by sis přál.

Zítra je smrt jediné vykoupení.

nemáš nic, jen sebe a ty hlasy - jsi samoty král.

Vše, co jsem chtěla říct bylo již dávno milionkrát řečeno. Je zbytečné říkat cokoliv, protože vše již někdo řekl. Je zbytečné říkat, jak se citíš, protože úplně stejně se cítí další miliarda. Je jedno, že jsi sám, i oni jsou sami. Ale svět je natolik sobecký, že je to prostě vážně jedno. Nikoho nezajímá, že toužíš po objetí, nikdo tě neobejme. Někdy jsi přeji, aby jsi byl na blízku a pokaždé, co bych tesknila, jsi přišel a byl tu se mnou. Jenže ty tu nejsi, nebudeš. Nikdy jsi tu nebyl. Nikdy jsi nebyl.

Není ničeho, co bych mohla světu nabídnout. Není talentu, není krásy, není ani moudrosti a už vůbec ne lásky, citu a spousty dalších lidských vlastností. Mám pocit, že ze mne všechny pocity, všechna ta lidskost vyprchaly. Neumím správně používat slova, nedokáži vyjádřit to, co právě teď cítím. Možná necítím nic. Možná to vše, co se zde téměř každý večer kolem desáté hodiny snažím marně popisovat je nic. Možná, za pěknou řádku let přijdu s definici ničeho, možná je definicí ničeho můj prázdný život, jež skýtá rána plná rutin a noce plné beznadějí a tužeb po ničem a všem. Je tohle prázdnota?

Vše. Čím se v mém životě liší vše od ničeho? Co je vše? Nevím, stále po tom toužím, aniž bych si vlastně uvědomovala, co tím vším myslím. Možná časem zjistím, že vše je nic a že o pokud jde o vše tak není o nic stát stejně tak jako v případě ničeho.

Lidé. Lidé jsou pro mne vším a ničím zároveň. Možná jsou právě oni odpovědí na otázku všeho a ničeho. Možná toužím právě po jejich přítomnosti - tuším, že tomu tak opravdu je. Jak moc bych byla ráda, kdybych se mýlila. Bytí v těle v nemž se skrývá to, co se skrývá ve mně a zároveň toužit po lidech je něco, co nejde do hromady. A pokud se přeci jen někdo, třeba já, pokusí toužit, většinou to mívá katastrofální následky v podobě zklamání a mnohonásobně větší touhy.

A tak jsem, prosím pěkně, sežrala vše, co mi přišlo do cesty, neudělala nic, co jsem měla v plánu a opět se litovala. Občas si říkám, jestli má vůbec nějaký smysl žít tak, jak žiji já. Ne fakt, uvedu jednodušší příklad než je můj život - představte si jakýkoliv koníček, cokoliv, co vás nebaví a postrádá veškerý smysl. Budete pokračovat v tom, co děláte, v tom, co vás tak děsně nebaví, nebo se začnete s něčím jiným? Ne, že bych dnes měla pseudodepku, spíš jen zkouším, jestli umím psát o tom, jak moc je můj život na nic, aniž bych v sobě měla sebemenší zlobu vůči mně nebo bůhví komu.

Málem bych zapomněla, včera zhruba v tuhle dobu jsem podepsala svůj vlastní ortel smrti, jež praví, že pokud nainstaluji a jednou spustím The Sims 3, celý prázdniny nevylezu z toho smradlavýho pokoje. Taky jsem si uvědomila, že hledání kamarádů v té hře mě nebaví stejně jako hledání kamarádů v reálném životě, takže i v sims je můj život dost nudný. Hledání přátel je jako sbírání pokémonů. lol. nebaví mě to.

ne, nemám namysli své afro. Jsou zkrátka a dobře lidé, kteří nejsou sami sebou. Já jsem ovečka, prosím pěkně a dovolte, abych dodala, že jí jsem z jednoh prostého důvodu - chci zapadnout do davů lidí.

vadí mi, když si mě lidé moc všímají, jsem děsný introvert, že všeho nejraději bych se zavřela do své cimry a tam si v klidu zemřela.

otázkou je, zda - li je to dobré či špatné. Já osobně zastávám názor, že je lepší vše vidět černě, být smířen s faktem, že život je nanic a že nic není a nikdy nebude tak, jak bychom si přáli, a pak být třeba mile překvapen (což moc časté není)

což si malinko protiřečí s faktem, že jsem malinko pesimistou. Ale je to tak, vážení. Není dne, kdy bych si v té své makovici byť jen malinko nemalovala svoji "krásnou" budoucnost. Baví mě přemýšlet nad věcmi, které se opravdu nikdy nestanou. Zapojit fantazii.

aniž by mi to sebelíp šlo. Vím, jsou zdatnější autoři (páni, je jich fakt spousta!). Ale mě to opravdu baví.

což navazuje na předešlý bod. Ten, kdo můj blog již párkrát navštívil určitě souhlasně pokyvuje hlavou. Ano, ta holka si opravdu moc ráda stěžuje. Ale bohužel nejen zde, na blogu. Baví mě stěžovat si komukoliv a tím jim napomoci k vytvoření nepříliš pěkného obrazu o mně samotné.

(čím dále jdu v poznávání sebe samé, tím více si uvědomuji, jak moc platí bod, který je zmíněn hned v úvodu - ovce). Dodala bych něco ve stylu "bez hudby ani krok" nebo "bez hudby se nedá žít", ale musela bych se za sebe styďět, jelikož tyto fráze vídám na každém facebookovém rohu. Zkrátka a dobře, kdo by nemiloval hudbu? Nebýt hudby, moje hlava by již dávno byla omlácená o zeď.

tak nějak pochmurné to téma, kterým se zabývám již od počátku všech mých (ne)malých problémů, tedy od šesté třídy. Jež se se mnou táhnou, s mírnými přestávkami, pěkně dlouho. Nevím, co je po smrti a zatím to ani zjišťovat nebudu. Ale občas mě, stejně tak jako většinu ovčích teenagerů, popadnou ovčí myšlenky o ovčí smrti. Bojím se a na druhou stranu ne.

jistě, že se máš ráda. Asi se miluješ, ano, jsi děsnej narcis. Ne, kecám, narcis fakt nejsem. Nevím, co k sobě mám cítit. Možná nejsem svůj typ nebo co. jsem si celkem nesympatická. Ale, pozor, vážení, snažím se s tím něco dělat (chápete to? člověk jako já, taková lemra líná se, rozhodla něco udělat s tím, kým je, a jak moc se nesnáší).

nejmilovanějšího tvora na světě. Kámoška na celý život. Ano je pro mě strašnou výhodou to, že je psem a nemůže onu "náklonost" vůči mě dát jakýmkoliv způsobem najevo. Tedy zatím se o to nepokusila.

i když to vlastně není zase tak vážné. Samožřejme, že každá doba má své klady a vady či co. Vadí mi, že žiji v dobách pseudo osmdesátek. Chtěla bych žít v dobách, kdy nešlo o pseudo, zkrátka a dobře, chci zpět v čase (jo, ovečka, těší mne)

kteří se mi čímkoliv líbí. Problém je ale většinou v tom,že já se jim nelíbím vůbec. A ti, kteří se líbí a potřebují mne tak jako potřebuji já ty, co nepotřebují mne, se zase nelíbím já. Zmatek, co?

především ty, co mění svůj názor. Sice jsem říkala, že jsem ovce, ale jsem jí pouze co se vzhledu týče (co si budeme povídat, není jednoduché jí nebýt s takovým počtem otravných lidí kolem nás, co se snaží být stejně styloví. Co má člověk nosit, aby byl v tak velkém světě originál a neovce? nic? hmmm?). Například takový pseudovegetarián. S tím se potýkám denodeně. Rozhodla se nejíst maso (pouze vepřové, vážení, pouze vepřové. A to nemluvím o tom, jak moc jí chutnají gumoví medvídci.) a jsem si téměř jista, že nikoliv z přesvědčení, že jíst maso je prostě naprd, ale pouze kvůli tomu, že je to teď in. Což je malinko smutné, nemyslíte?

které bych nejraději sdílela s někým jiným, ale bohužel není nikoho, kdo by byl ochoten lehnout se mnou do čerstve posekané trávy a čumět na nebe plné všech těch krás.

Mia ...Trapný chvíle ticha. Proč máme potřebu plácat třeba úplný
kraviny, aby nebylo ticho.

Vincent To nevim. Dobrá otázka.

Mia Podle toho poznáš, že si narazil na někoho extra. Když
můžeš tu hubu na chvíli zavřít a příjemě sdílet ticho...

hmmm, co dodat?


16. Jsem spáč
tedy ehm.. posledních několik dní. A co si budeme povídat, nějak se mi zalíbilo odpoledne přijít ze školy a hned lehnout do postele, nevědět o sobě. Doporučuji těm, co jsou na sebe v jednom kuse naštvaní a nebaví je být.
17. Miluji a nenávidím sladké
aaaa, to jest mým prokletím. Prostě, .. no.. achjo..
18. Jednoho krásného dne se probudím a..
můj život bude úplně jiný. Nebudu taková, jaká jsem. Nebudu líná, hnusná, blbá.
19. Chtěla bych vidět do lidí
ne, nemyslím jako jak vypadají vevnitř. Chci znát jejich myšlenky, po čem všichni touží, co je štve. Možná bych se z toho časem zbláznila, ale ze začátku by to bylo fajn.
20. články na blogu po sobě vůbec nečtu
a tak omluvte vše, co v nich nedává smysl, vše, co si navzájem protiřečí.hhh, pěkně jsem se u toho zapotila. U patnáctého faktu jsem s tím chtěla seknout.

stanice metra prázdná , město spí.

Sedíš tu sám, v rukou zbytky naděje držíš,

víš, že konci sebe samého jsi blíž a blíž.

v hlavě doznívá poslední tón, ten, co tě zde drží,

Tady dole je pravda.

Tady dole je svět.

Vtipnej pohled na to všechno, fakt že jo - radost pohledět.

možná se ti to jenom zdá, možná se probudíš do krásnýho rána,

ale jestli ne, není lepší neprobouzet se vůbec?

hej.. pššt.. ty, na tý lavičce!

jo, jsi dole, už se asi nevyškrábeš, co?

tojo, takovej je svět, takovej je život, člověče.

chcípni žalem, ..

Je pátek (pověrčví tupci by dodali, že 13.). Je úplněk a nad mojí milovanou obcí se schylují nechutně šedá a na toto období až příliš depresivní mračna, tudíž se se sledováním úplňku mohu rozloučit.

Můj plán na dnešek, přesněji podvečer tohoto připitomnělého dne (třináctého netřináctého, nahovno by byl i tak), byl jasný - zalézt do bazénu, čapnout potapěčské brýle, ponořit se na co nejdelší dobu a prostě civět. Pak bych lehla na trampolínu, chvíli si četla a pak (opět) zírala, protentokrát na ten super měsíc. Takže páteček byl naprd. Sobota nebude jiná (ano, kamarádi na mě kašlou.. nebo spíš já na ně? hmm???)

toť vše o mém mizerném bytí. myslím, že se zde s nějvetší pravděpodobností objevím znovu, cítím se dosti nevypovídaná.

______________________

i přes fakt, že můj foťák na mobilu má pouhých 3 megatentononců jsem začala dokumentovat vše, co se mi postavilo do cesty, s trocou nadsázky řečeno. A vzhledem k tomu, že se to tady nějak množí je čas to vše vypustit do světa. nuže..

více blafů v celém článku, velevážení přátelé.

Včera jsem to byla já, o koho jsem se bála že z toho horka (a krom toho mnoha dalších, stejně tak nepodstatných faktorů) pojde, dnes mám strach o všechny své (ne)kamarády. Mám pocit, jako by za těchto nepříliš vhodných životních podmínek zalezli do nor, kde zkryti za zelenými puntíky, čekají, až se naše milované extremistické počasí umoudří. Sama jsem si jednu takovou noru našla a trávím v ní většinu svého času, bohužel i v dobách, kdy je počasí natolik ideální, že zůstavat v noře by bylo skoro hříchem. Chodí mi neustálé pozvánky do her, lidé mě zvou na nějaké pitomé seznamky kam cpou veškeré blafy a bludy jež jim stanou na mysli a není nikoho, kdo by se ozval a (opět) načal téma mé osoby, a to, že jsem strašná lama, co vůbec nic nedělá, že můj život stojí za nic a že bych se sebou měla začít něco dělat. Aaach, kdy naposledy mě takto někdo nakopl? Ano, už zase teskním a ani nevíš, jak moc bych byla ráda, kdyby jsi to věděl. nechybělo málo a začala bych hrát na klavír - a to jen proto, že jsi mi vyhrožoval, že se se mnou přestaneš bavit ( i když to zase není taková pravda). Zkráta a dobře, chlape, máš na mě vliv jak nikdo jinej. Ale na ten pitomej fesťák mě fakt nedostaneš (nebo snad nedostanete? vy lamy, co si ze mě pořád jen utahujete.. řekla bych, ať mi dáte pokoj, ale to už jste zřejmě udělali, a tak teď prosím, otravujte mne znovu!). A tak je jedinou osobou, co mi poví, že jsem na nic moje vlastní máma, od které si toho nesmířně vážím (díky, mami), bohužel s tím, co jsem asi nic dělat nebudu (dnes ne, je moc teplo. zítra bude zima a pozítří budu moc unavená. V sobotu nebude čas a vneděli bude sakra neděle.. hmmmm, mám to opravdu těžké).