Červenec 2014

(blbost)

25. července 2014 v 22:33
Dnešní odpoledne s sebou přineslo nepříliš příjemné zjištění - jsem na nic a přibrala jsem dvě kila. muhehehehe. Sestra se vrátila z tábora (nenamítala bych nic, kdyby tam zůstala jetště aspoň měsíc, nebo do té doby, než dospěje a přestane mi tak děsně lézt na nervy). V momentě, kdy jsem ji spatřila ve dveřích mého pokoje (to berte s nadsázkou, spíše v momentě, kdy otevřela tu svoji pubertální klapačku, jsem začala uvažovat nad tím, zda-li je možné nemít rád svého sourozence. Ale tyto chmurné myšlenky jsem zahnala faktem, že je v nejhorším stádiu puberty (možná by si ji měli vzít někam na pozorování) a že časem bude všechno fajn. Doufám. A taky doufám, že se toho sakra dožuji.

Zjišťuji, že se ze mě stává hnusnej pozér a že se mi vůbec nelíbí v této době. Můj kamarád, dříve ukázkový metalista, je hnusnej hipster. Kámarád kamaráda, dříve zatraceně originální fotograf, fotí pole a s jelenama. pfff, chci vrátit čas.


she's on the dark side

22. července 2014 v 22:36 diary.
Ach, živote, co se mnou zamýslíš? Jak dlouho trvá, než si člověka najde štěstí? (to víš, našla jsem čtyřlístek, tak nějak jsem s tím štěstím počítala). Odrazuji od sebe lidi nebo odrazují oni mne? Před pár dny jsem ti zase řekla sbohem. Na jak dlouho? Ach ano, promiň. To jsem prostě já. Zatracený egoista, jak by jsi ty sám řekl. Myslím jen na sebe, na své vlastní potěšení. Přemýšlim jen o tom, co je dobré pro mě. Kašlu na ostatní a především na tebe, že? Není tomu tak? A proč mě tak strašně žereš?

Je to děsivé. Pozoruji na sobě určité změny (opět k horšímu). Stává se ze mě zapšklá chladná ženská. To je nemilé. Ano, u sebe bych s tím počítala, ale v šestnácti? Ehm, možná tak v padesáti. Smířena s osudem, že chcípnu sama a že s tím nic, absolutně nic nenadělám. Ale v šestnácti? Není na ono smíření příliš brzy? Jo, je.

Bolí mě hlava, jsem sama. Bolí mě záda. Můžu sem napsat cokoliv by se mnou sebemíň souviselo. Cokoliv, co o mně nikdo neví, ale stejně bych měla šílené obavy z toho, že mne zde někdo vyčmuchá.

Z hlouby mysli tahám všechny depky, všechny smutky, na které jsem schopna si vzpomenout, protože nic jiného ti nemohu dát. Nemám radosti, štěstí, a další spoustu těchto stupidních věci, které mi tak šíleně chybí. Jsem opilá samotou a krabicovým vínem. Píšu hrubky, ale zatím jsem natolik "v pohodě", že si je zavčas uvědomuji. Proč tohle všechno dělám? Proč žiju? Proč žiju tak, jak žuji? Proč si pořád stěžuji? Zabtě mne, nebo to udělám za vás.


isn't that something?

15. července 2014 v 21:03 diary.
Ta příšerná choroba zvaná samota mne zžírá natolik, že ji ani nepociťuji. Dostala jsem se do fáze, kdy jsem příšerně ráda, když mohu trávit čas sama. Neustálé kontrolování facebooku a všech možných vymožeností, jež mohou jakýmkoliv způsobem změnit můj nudný život (nee, pravděpodobnost, že něco takového nastane je asi tak vysoká, jako že z mé titěrné skříně za mnou vyskočí jakási dravá šelma a .. no, to je fuk), vymizelo a nebo ho beru jako součást mého bytí a tak si ani neuvědomuji, že to dělám v jednom kuse. Mám chuť na poezii a na slova slévající se do nesmyslných řečí, které občas nechápu ani já. Nechci však žít, nechci zemřít. Nechci aby svět věděl, že jsem tady kdysi dávno byla, nechci být zapomenuta. Dnes nechávám mému bytí volný průběh, dnes si může ten, kdo to vše (ne)řídí, dělat se mnou, s mým osudem cokoliv.

Odloučení. Bolí nebo ne? Naše odloučení proběhlo bezbolestně, bez citů. Pociťuje člověk smutek a bolest zkrze pouhá písmena? Pokud ano, musím (opět) konstatovat, že nejsem člověk nebo že jsem přinejmenším divná. Nejen že mi lidé, s kterými se na pár týdnů žádným způsobem nestýkám nechybí, ale já, ta bezcitná potvora, na ně dokonce zapomenu. Zapomenu na všechny ty chvilky nechvilky, kdy bylo vše fajn. (mimochodem, už jsem vám vyprávěla jak tragikomicky byl ukončen můj první a poslední pořádný vztah?).

celý večer bych byla schopna hledat citát, který tak nějak vystihuje to, co jsem, co se mi honí kebulí a tak, naštěstí mi stihlo dojít, že nic takového nikdy nenajdu. tu jest jedna krásná kuruřička a Sinatra...


pocity jak žiletky

5. července 2014 v 21:47 diary.
Zkoumajíc konzistenci bonbónu si opět uvědomuji, že můj život jde háje. Pokud se dá pojít na přežrání, řekla bych, že k tomu nemám daleko. Jsou dny, kdy se člověku nechce dělat vůbec nic. Dnešek byl učebnicovým příkladem. Bylo to, jako by se po mně někdo sápal a neustále mne nutil si lehat, kamkoliv. Něco mě prostě táhlo k zemi (a taky do kuchyně).
Prázdniny mi prostě nědělají příliš dobře. Na jednu stranu mě fakt žere, že nemám žádný kamarády, ale když na to přijde.. někdy je prostě lepší být sám. Ehm, asi bych se měla opravit - mám kamarády, ale ne tam, kde bych je chtěla mít - v životě. Většina z nich je jen online. pfff. nejsem si jista, zda - li se tak dají vůbec nazývat.

Chtěla jsem si stěžovat, ale vlastně ani nevím, jak. Přes tu kopu oblečení, jež jsem v záchvatu vzteku vyházela na stůl skoro nevidím na monitor. Zavítám tedy znovu do kuchyně, abych to vše zahnala něčím dobrým. muehehe.

Můj život, a zřejmě i život všech ostatní, prochází různými fázemi. Není tomu tak dávno, co jsem si procházela něčím co lze nazvat "pokusem o nový život". Drželo se mne to asi tak dva týdny (většinu času se ale jednalo jen o to, že jsem přemýšlela nad tím, jak by bylo fajn, kdybych byla alespoň trošku jiná, než jsem teď), což je opravdu dost, vzhledem k tomu, že.. jsem prostě já. Další fází byla prostá sebelítost, nic konkrétního. Mezitím další sebelítost, pak nenávist k lidem, následně touha po jejich přítomnost a poté znovu nenávist vůči nim a celému světu. Nyní mě procházím něčím ještě pofidernějším než všechny ty blbosti před tím - takové to uvědomění, že jsem fakt divná a že možná ani nejsem člověk. Hmm, jak to jen říct? Dříve by se mnou nějaký zamilovaný citát udělal fakt hodně (nemluvě o těch hrdličkách na každém připitomělém rohu). Dnes je mi to fakt jedno. Jediné, co mne zajímá je to, že za chvíli nebudu mít na čem sedět, protože ta židle, nebo spíše její pozůstatky, už moc dlouho nevydrží. Ta květinka, jež si všichni tak moc pěstují, zřejmě chcípla. nazdar (jo, a zmenšujou se mi prsa)