Srpen 2014

Cheers Darlin'

30. srpna 2014 v 20:20 diary.
Sedává tam každý podvečer. Sedává sama, zřejmě čeká. Hrdlička s neviným výrazem v její němé tváři. Všichni stále na něco čekáme. Není pak divu, že jediné, co nám ten někdo nadělí, je smrt.

Dnešek má takový zvláštní nádech - nádech definitivnosti toho všeho, co se během posledních několika týdnů událo. Z každé minuty dnešního dne se snažím vytěžit maximum, i když vlastně nedělám nic zvlášť zajímavého. Dělám to, co vždy, jen si to užívám a možná, opravdu jen možná si o trochu víc vážím toho, kým jsem.

Včerejší večer byl vskutku, vlastně abych byla upřímná a na věc hleděla tak, jak bych měla, skvělý. Povolila jsem uzdu svému druhému já, které se chce alespoň trochu projevit. Bylo mi jinak, možná i lépe a dokonce jsem dostala pusu. muhehe... Je fajn stát se na jeden večer někým tak odlišným. Pokud bych ale měla být takovou, jakou jsem byla onoho večera (ne, nemyslím opilá), delší dobu, asi by mi po mém starém frigidním, nudném, hnusném já bylo smutno. Přeci jen se asi miluji, nebo já nevím. fakt nevím. Také nevím, proč jsem takový egoista, proč pořád mluvím o sobě - o tom, jaká jsem, o tom, co nenávidím a co miluji. Jsem divná, ale to bych si zřejmě v dnešní době spíše lichotila, takže bych zřejmě měla říci, že jsem naprosto normální adolescent, co to nemá v hlavě zas tak v pořádku a jediné, co během jeho celkem krátkého života dělá je, že všechny své pocity píše sem - na jakýsi nicotný blog, jež ani pro samotnou autorku příliš neznamená. Tak jako všichni z jejího okolí, tak jako ona. Ano, vím - protiřečím si. To ty bouře, jež se odehrávají ve mě samé.

A tak dnešní večer strávím posloucháním blues a sentimentálním vzpomínáním.

Čas, příteli

28. srpna 2014 v 12:16
Růdá rtěnka na tvé tváři,
samota vedle na mém polštáři.
Co od samoty žádat?
Nevysvětlitelnost, neopodstatnitelnost - jak se s tím vypořádat?

Stáli jsme v koutě mojí mysli.
hleděli do světla, hledali zítřky.
Zapomněli na dnešky, životy se nám tříští.

Přísliby věrnosti, přísliby lásky.
Lhali jsme, ztráceli.
Působíme groteskně, co s tím teď uděláš, příteli?
Až za čas naše tváře zhyzdí vrásky...


vše je tak chaotické a nedává to smysl, promiňte mi.

The universe is standing still

27. srpna 2014 v 1:41 diary.
Blboune. Byla bych moc ráda, kdyby jsi mě prosím nechal napokoji. Možná to teď zní děsně nenávistně, ale prostě chci, aby jsi byl pryč. Nechci, aby sis na mě jednou za půl roku vzpoměl s tím, že jsi mě někde viděl a že jsem úlně blbá, když jsem se nerozhodla lézt ti do zadku a napsat, jestli se náááhodou nechceš kurva sejít! To není přátelství. Ale už to nebolí ta ztráta. A právě v tom to je - nebolíto a já bych byla opravdu šťastná, kdyby tomu tak i zůstalo, z toho plyne, že chci mít klid od tebe a všeho co k tobě patří. Já vím, dělám až moc velké drahoty ohledně něčeho, co vlastně ani nezačalo. Vše to bylo jen tady, v tom pitomém online světě. Chtěla jsem ti být oporou, kamarádkou. Pochop - kamaráááádkou, vole.

Je to v loji, přátelé. Nevím, kolikátého je, ale vím, že se blíží konec a zároveň začátek nového konce. Konec mého celkem snesitelného bytí. Teď to bude, vážení, ještě horší a já vlastně ani nevím, proč. Děsím se podzimu, jelikož minulý rok pro mě byl něčím tak šíleně depresivním, že to bylo skoro na zabití. skoro. Mlhy, které pro mne byly úpřímným jevem bez přiklášlení byly až moc upřímné. Říkaly, jak moc jsem nanic, jak moc je nanic můj život. Podzim je fajn, pokud jej nemusíš každý rok trávit sám. Neprosím o vztah, nechci milovat - chci kamarády, ty, kteří mě budou mít stejně rádi jako já je. Chci s nimi trávit chvíle, kdy nebudu umírat ve škole, čerpat život, chuť žít.

V pátek se bylo pít. heh, po dlouhé době jsem šla mezi lidi a přesněji mezi ty, které vůbec neznám. Bylo to fajn, vzhledem k tomu, že mě tam opravdu nikdo neznal jsem mohla pít jak jsem chtěla, a tak mi druhý den bylo celkem divně. Vím, co jsem dělala, ale za zmínku to vlastně ani nestojí. Seděla jsem tam, opilá, a koukala na lidi, jak tančí, jak se baví. Ale pochopte, tak to mám fakt ráda. Je to jako nějaký dokumentární pořad o zvířatech. Samotnou mě ten život moc nebaví, tak sleduji ostatní, jak si ho užívají za mě - je to fajn.

kill me pls

21. srpna 2014 v 12:02 diary.
Už jsem si ráčila odinstalovat ten podělanej program, jež mě držel v kontaktu s tebou. Ani to nebolelo, i když jsem zprvu očekávala, že to snad ani neudělám - čistě ze sobectví a naděje, že kdybych vyčkala dalších několik měsíců, možná by ses usmyslil mi napsat. Je to marný, to je jasná věc a mne opravdu nepopsatelně těší fakt, že i já jsem byla schopna si to uvědomit dřív, než jsem dostala další z mnoha malých, avšak celkem bolestivých, kopanců od toho, koho jsem si dřív strašně moc vážila (ne, že bych si tě teď nevážila, někde v hloubi duše, tam, kde se ukládají vzpomínky, tě mám radši než sebe -kecám, sebe miluji, tebe ne-, ale teď už jsi asi pasé, díky bohu).

Podařilo se mi na poslední chvíli splašit brigádu, a tak pátým dnem postávám u mašiny a lepím papírové tašky (lol). Nevěřili byste, jak je tahle práce uklidňující - nevím, jak je to možné, ale během těch několika pitomých dnů se mi nějak vyprázdnila hlava. Žádné starosti, problémy, žádní lidé. Srovnala jsem si, kdo ke mě patří a kdo ne ( je vedlejší, že jsem těď tak trochu bez kamarádů?). Ale je to tak lepší. Proč se upínat na někoho, kdo o mne nestojí? To, co tam dělám je vlastně také mrhání drahoceným časem, jež nám byl přidělen - opvšem s tím rozdílem, že za to dostávám zaplaceno, yayy

(Velmi citlivé téma - je fakt v prdeli, že brzy skončí prázdniny a všechny mé plány, sny a tak zůstaly tím, čím byly. Nic jsem si nesplnila, nenašla si nové bestfriends a byla tím, kým byla vždy jen se spoustou volného času. Teď se to všechno snažím dohnat, a mimo to se celkem děsím, že na tom nebudu jinak ve třiceti. Fakt šíleně moc se těším na všechny ty lidi ve škole, pff)

jsem tak trochu mrtvá, potřebuji víc času a chci dohnat to, co jsem za celý dva měsíce nestihla (ne, nemyslím povinnou četbu a ani koupi učebnic, popravdě nevím, co chci, asi jen prostě žít, ne jen přežívat)


Najdeme se někdy?

16. srpna 2014 v 20:07
S oblíbenou písní je to skoro stejné jako s partnerem a láskou vůbec. Jednou vás prostě omrzí. Možná se k ní časem vrátíte a nebo taky ne. To nikdo neví, ale jedna věc je jistá - jen málokdo si něco, ať už jde o onu píseň či o ("životní") lásku, oblíbí natolik, že mu za pár dní, týdnů, měsíců nezačne lézt na nervy. Jsme lidi a jsme prostě přelétaví. Rádi zkoušíme nové věci. A co je nejzásadnější - měníme se. Mění se to, co se nám líbí i to, kdo se nám líbí. A pokud právě ty, milý čtenáři jsi ten, kdo miluje celý život, važ si toho - je to krásné (nebo jen fajn? Jsou i krásnější věci, že).

A možná i já jsem jedním z těch, dle mého názorů, méně šťastných, kterého objekt všech jeho sympatií přestane po čase bavit. Nevím. Tedy alespoň co se hudby týče. Je pro mě indikátorem mých nálad, období, kde se v danou chvíli nacházím. Můj život, zvláště posledních několik let, měl spoustu pro mne celkem důležitých etap, přičemž v každé z nich jsem hledala samu sebe. Etap, kdy jsem byla pokaždé někým jiným. V každé z těchto etap hrála dosti zásadní roli hudba a vzhledem k tomu, že mám poměrně nostalgickou náladu (v tom se také odráží to, co momentálně poslouchám), projdu si těch pár let. Těch pár pro svět naprosto zbytečných let (a pro mne možná také, kdo ví).

Kde jsi? tadyyyy

13. srpna 2014 v 5:00 diary.
Prší. Po chodbě se rozléhají kroky a někdo, nevím, ze které místnosti, zatraceně hlasitě chrápe. Je něco lepšího, než klidná rána bez zbytečných vět, jež by si mohli všichni nechat pro sebe? Snad už jen noci, kdy vše, totálně vše spí. Jsi sám, nikdo tě neruší. Jen občasné výkřiky tvé ospalé mysli neustále prosící návrat do měkké postele, kde může spřádat své sny, jež se nikdy nestanou skutečností, ať už jsou sebe triviálnějšími. Jsem rozrušená, nemůžu spát. Dnešek byl tak jiný den. Dnes jsem se cítila o trochu lepší, o něco méně introvertnější a prostě jiná. Připadám si jako popelka, neopodstatněně. Ale je mi dobře. Je to krásnej pocit, když se ti splní malý, bezvýznamný sen, který si tiše sníš tak dlouho. Heh, vidíš to? Moje nároky nebyly tak velké, tak proč ti to trvalo tak dlouho? Ach, zním tak prostomyslně. A možná že jsem.

0vymáčknout ze sebe maximum v pět ráno je ještě obtížnější než se o to pokoušet v jakoukoliv jinou přijatelnější dobu.

(pokus o umělecké ztvárnění mé náladovosti - vyvolávací cena 1 000 000 euro)

Let's put it to rest yeah, let it die.

11. srpna 2014 v 14:43 jsi a nejsi
Připadám si strašně odkopnutá. A nevím proč. Tedy vlastně vím, ale nechápu se. Není to ani pořádný důvod. Ty, člověče, jsi mne ani odkopnout nemohl, jelikož jsme neměli žádnou možnost, i když, byla jich spousta, ale všechny jsme je promarnili, abychom se sobě byť malinko přiblížili. Je v tom trocha naivity. No, všechny mé pocity, to, kde se momentálně nacházím jsou postaveny na naivitě všeho druhu. Chybíš mi. Ne jako potencionální partner (ne, sakra, nejsem hloupá, zas tak moc ne), ale jako jeden z mých mála blízkých přátel. Je vtipné jak si lidé přirostou k srdci během několika měsíců hloupého dopisování, tedy alespoň tak, jako jsi učinil ty. Ale už od samého začátku bylo jasné, že to nebude mít dlouhé trvání - očekávala jsem pár týdnů, mile jsi mě překvapil, příteli - že se časem omrzíme, pokud se nerozhodneme jít dál. A teď je to tady, ten mnou dlouho očekávaný moment, to nejbolestivější období všech vztahů - konec a loučení. I když se loučím jen já, protože ty nic nevíš, nechápeš, jen pomalinku zapomínáš na někoho, koho jsi znal, a komu jsi nevědomky několik měsíců jeho života zpříjemňoval bytí. Je to sice krátká, bezvýznamná kapitolka bez které by byl můj život stejný, ale její konec, stejně tak jako konec mnohých dalších, mě zarmoutí. Nevím, na jak dlouho, nevím, jak moc. Ale budeš mi chybět.

jeden malý, nicotný jednorožec na počest jednomu malému a krásnému přátelství. (však ty víš). jako důkaz, že i krásné věci mají konce a že je jen na nás, jak se s nimi vypořádáme - i konce mohou být šťastné.
tak ahoj

pár (pro mne) nových objevů ze světa boží hudby

8. srpna 2014 v 21:59
Za večerů jako je tento - nijak zvlášť významných - je nejideálnější a)vypadnout s osobou, či osobami vám nejbližšími někam pryč a zcela bezvýznamný večer proměnit v nezapomenutelný zážitek, b) zůstat doma, poslouchat skvělou hudbu a, hádejte, co ještě, polemizovat nad životem a případně depkařit. Nechci vám zde radit, jak správně padnout do krátké deprese, nebo do šíleně dlouhé depky, ze které se nevyškrábete do konce srpna (ano, není depka jako depka a to, co prožívám já, depresí není, jen to tak nazývám, protože pro mé výkyvy nálad neexistuje nějaké konkrétní pojmenování), ale velice ráda bych vám vnutila několik mnou nově nalených alb nebo autorů:

No, to ne.

8. srpna 2014 v 11:19 diary.
Jak dlouho hodláš prosit?
Jak dlouho se hodláš ptát?

Ztrácím kontrolu nad časem. Dělá si co chce - občas se šíleně vleče (totiž, pouze když ho prosím, aby učinil opak) a jindy šíleně letí (témeř vždy, kdy přesně to nechci). Co jsem dělala dnes? Co včera? Nebo je pořád jeden a ten samej den, protože mě to sakra všechno šíleně splývá! Ach, už vím, žila si svůj báječný život plný přátel v The Sims 3, trousila zbytky slovní zásoby, rozumu a já nevím, čeho ještě. Trávit valnou část dne u počítače a zbytek v posteli je smrtící ještě víc, než žít ukázkový život (ehm, co se vlastně rozumí ukázkovým životem a jak jsem na ten pojem zase přišla?).

Pocity předešlého článku polevily a já jsem zase v klidu. I když ne tak, jak bych chtěla být. Z trucu, sakra, doufám, že si to nečteš, jsem se dokopala k oslovení jedné osoby a pozvání ji na pokec při měsíčku jen proto, abych tím naštvala - nebo přinejměnším zapomněla na - jednu pitomou osobu, sakra doufám, že ani ty to nečteš a jestli jo, přívlastek pitomá ber prosím s rezervou. (No vlastně upřímně řečeno, nejraději bych tě nakopala do prdele, protože nevím, co po mě chceš). A jak to dopadlo? Ehm, měsíček nesvítil, ticho střídaly egoistické bludy o tom, jak jsou naše životy nanic. Poprvé životě mi bylo fakt, úpřímně, špatně z toho, jak moc, fakt šíleně moc, a jak dlouho jsem schopna se litovat a ještě déle poslouchat člověka, jež nemá o moc daleko k mému nicotnému já (ach, už zase ten egoismus). Chytá mě pseudodepka pár měsíců nepolíbeného adolescenta - jo, asi si tím chci něco dokázat, jakože jsem pořád stejná kost (ano, nejsem), a že můžu dál rosolovatět u počítače, trošku si tím připomínám ženu středního věku.

Dnes jsem si zakázala sahat na tu pitomou hru, načež jsem si uvědomila, že se mi na ní podařílo vypěstovat něco jako závislost, či dokonce závislost jako prasa. Sama jsem zvědavá na to, zda-li to alespoň dnes vydržím. Bez dokonalého života, dokonalých virtuálních tvorů, kteří, ač jsou dokonalí, neprožívají o moc víc zážitků než já, protože já jsem já a nechce se mi nic dělat ani jako někomu, kým vlastně nejsem.

ztrácím nad sebou kontrolu

6. srpna 2014 v 20:53
Cestu k sobě hledáme tak dlouho, že není možné, abychom se vůbec našli. A pokud se najdeme, zjistíme, že vlastně není o co stát...

Pánové, nasadili jste mi brouka do hlavy! Pár hloupých vět, možná byla dokonce jen jedna, a jak dokáží zamávat se mnou a s tím, co se mi celý den honí po kebuli. Ať to zní sebeneutrálněji, sere mě to vážně šíleně. Štve mne především opačné pohlaví a to, že si mě všímá. Zvykla jsem si, jo, kurva, teď budu za frigidní, ehm, jsem vulgární a je mi to jedno, píču, že je lepší být sám. Došlo mi totiž, že mezilidské vztahy nejsou nic pro mě a že většinou všechno zvořu.

Šíleně mě bolí hlava a bojím se, že umírám. Čekám na něco, čeho se vlastně ani dočkat nechci a vždy, kdy je ona věc tak blízko, jsem schopna udělat cokoliv, abych ji jen o pár hloupých dní oddálila. Sere mě, že sem nedokáži vše napsat tak, jak to je a že všechno musím šifrovat jen proto, aby náhodou někdo nenašel můj blog. Poslední kusy dobrého něčeho, co se malinko podobá člověku nenávratně mizí do ještě větší prázdnoty, než je momentálně v mojí hlavě. Mám pořád na něco chuť, takže pořád žeru a kynu. Jsem čímdál hnusnější a tak se mi vždy, když si vzpomenu na to, co by mohlo být a nebude (ne, to zrovna nemyslím), chce malinko zvracet. Vím, že pořád němůže být dobře, ale mám takový dojem, že mě to štěstí nepotkalo už pěkně dlouho, asi si je někdo vybírá za mě. nemám sílu pokračovat dál, jdu se pokusit umřít do mé postele.