Září 2014

jsem vzteklá. nejradši bych ti vyškrábala očka

28. září 2014 v 12:20 diary.
Do háje. Kam se ten týden jen poděl? Kam se poděly ty zatraceně skvělý pocity a vědomí, že má vše a nic zároveň? Teď už ví jen to, že nic v jejím životě nevydrží tak dlouho, aby to mělo sebemenší šanci k vybudování nějakého pořádného vztahu a pocitu jistoty. A zvlášť, když je to zatraceně dobrý. Zůstanou jen ty otravné rutiny. Pořád a pořád dokola. Nic zvláštního, jen obyčejnej život. Je celkem nahovno, jak se všechno mění. A mám pocit, že v mým životě se to, a hlavně já, hlavně to, co se mi honí hlavou, to, po čem toužím, mění až moc rychle. Tak rychle, že občas ani nejsem schopna zaregistrovat, že nějaká hloupoučká změna nastala. Nemám vám co sdělit a přesto tak moc chci. Chci vám říct, co vše se dělo, ale nedělo se vůbec nic. Krom pár těch malých velkých změn a čtyřky z matiky. Dokonce už ani nemám potřebu si nějak zvlášť stěžovat. nebo si spíš nemám na co stežovat, protože ta potřeba vám něco říct je kurevsky velká. a vlastně ani nevím, proč. Takže, co jsem provedla protentokrát? Hmm, zjistila jsem, že vše, co mi přijde děsně lákavé je lákavé jen proto, že to je nedosažitelné. Jo, ať jde o lidi nebo o věci. Prostě jsem fakt nána. Zrovna před pár dny jsem měla možnost si to uvědomit. Hele, mám to tak jenom já, nebo je to normální lidská vlastnost? A pokud je to normální lidská vlastnost, tak proč mám zase pocit, že u mě se to opět násobí? Hmmm. Když vím, že to nemůžu mít, vnímám jen ty klady a pak, když to něco můžu získat (což se mi většinou podaří, nevím, jak to dělám, ale asi ten někdo dal ten dar někomu, kdo o to vůbec nestojí. Protože co by s ním sakra dělal ten, kdo by jej dokázal skvěle zůročit? Všechno. A v tom to je, příteli. To je život, to je nespravedlnost. Jedna velká sračka), uvědomuju si, že ta věc, nebo v horším případě ten pitomej člověk, stojí za stardou bačkoru nebo jak se to říká, načež mi nasadí brouka do hlavy, jelikož nemám ani tucha jak ho poslat někam. Tak prostě čekám, až ho ta moje ignorace unudí k smrti. (O tom, jak pak začne být zase nedosažitelnej někdy jindy. Chodím v kruzích. sakra).

Byla jsem venku. Pochopitelně jen na zahradě, protože od minulé soboty mě mezi lidi musí nutit. Je kurevsky pěkně. Kdo by to řekl. Teď bych nejradši vypadla za I. Což je děsně vytipný, protože jsem v předešlé větě psala, jak moc se mi mezi lidma nelíbí. Ale problém je v tom, že ona snad ani není člověk. Ne, není to pes. Ani chameleon nebo tak něco. Je to člověk, ale trošku jinej člověk. A nemá penis. Takže si nemyslete, že vám tady budu básnit o nějaký svý osudový lásce. Ne, na to mě moc neužije. Je to kamarádka. Několikrát jsem ji tady zmiňovala (a asi bych radši měla pomlčet o tom, že jsem nani po vetšinu těch článků celkem hnusně nadávala. ale od toho přece ti nejbližší jsou. Musí snášet všechny ty naše zasraný nálady a přes to všechno s náma zůstat za dobře. to miluju). Chtěla bych být sní. Je to jako bych byla se svým druhým já, jen o něco víc snesitelným. Taky je strašně fajn, že nemusím řešit, co mám na sobě a jak vypadám. Protože když jdu kamkoliv s někým jiným, vždycky se musím nejvíc chystat, abych byla aspoň trochu k světu a aby to, jak vypadám (ne, že by to bylo něco extra, to neříkám), přebilo to, jak se chovám a to, jak děsná kráva jsem. takže bych na sebe navlíkla ty nejvytahanější, nejnusnější, ale zárověn nějpohodlnější tepláky všech dob, zmuchlala si vlasy do ohyzdnýho drdolu a vyrazila s ní za tu naši hnusnou vesnici k jednomu ještě hnusnějšímu silu, kde není ani živáčka a žvanily bychom o všem možným. Opět toho chci moc.

Takže se půjdu někam zahrabat, když je tak hezky. nic jinýho mi nezbývá. muehehe


man, i feel so used inside.

21. září 2014 v 12:51
ČLÁNEK JE PŘIŘAZEN K TÉMATU TÝDNE "UČÍM SE ŽÍT"

Pachuť včerejší noci ne a ne odeznít. Spolu s ní se dostavily ty zvláštní pocity. ty pocity jak žiletky. Mám vše a přesto nemám nic. Něco, to něco, co lze jen s těží popsat, mě sžírá. Tam uvnitř. Pomalu, a přesto tak zatraceně rychle. Nestíhám a přesto nemám co dělat. Život mi mizí před očima. A mizí jinak než před pár týdny. Ale je to úplně jedno, protože jednou stejně zmizet musí. Stejně jednou umřem. Všichni.

Ale to jsem se zase dostala k něčemu, k čemu jsem se vlastně ani dostat nechtěla. I když.. Vím já vůbec něco s jistotou? Vím, co chci? Ne. V žádném případě to nevím. Není tomu tak dávno, co jsem byla pořád sama. Zalezlá doma v tom svém smrdutém kutlochu a vlastně ani nevím, co jsem dělala. Asi nic. Po něčem jsem strašně prahla. Měla jsem za to, že po lidech, po jejich společnosti, kterou si většina z nás tak moc chválí. Byla jsem tím totálně pomatená, a tak mě ani nenapadlo, že ta touha může být po něčem úplně jiném. Teď tady sedím, stejně tak jako každou neděli. Nedělám vůbec nic a kdyby jste teď otevřeli dveře, podívali se na mne, nenašli byste vůbec nic nového. Vše vypadá pořád stejně. A přesto to stejné není. Je to úplně jinak. V mojí hlavě se toho odehrává taková spousta, mám pocit, že mi z toho všeho a ničeho exploduje. Brzy.

Jména, tváře, úsměvy a vlídná slova. Trošku jiná prázdnota, než ta předtím. A co je lepší? Vy byste řekli, že každý potřebuje s někým být a já si dovolím vám oponovat - asi jsem divná, ale díky několika předešlým týdnům jsem si uvědomila jednu pro mě dosti zásadní skutečnost - to, co sem občas píši, to, že jsem ráda sama a že mě lidé nebaví není dnešní dobou, není to tím, že se podobné povahy, nálady a bůh ví, co ještě nosí. Je to proto, že jsem taková. A štve mě to? To nevím. Asi ne. Chtěla jsem se naučit žít. Žít tak, jako žijí ostatní. Ale neumím to. Takový život mě nudí. Sbohem, H. Sbohem J. a sbohem všem ostatním. Vracím se zpět do svého nitra a nesmírně se na to těším. Na dlouhé večery plné samoty a smutků. Na to ticho všude kolem.


Where are we now?

12. září 2014 v 20:58 jsi a nejsi

Odvál nás čas. Na podrážkách bot nás roznesli lidé, ti, co do našich životů vtrhli stejně nečekaně, jako ty do toho mého. Odejdou stejně rychle? Zůstanou navždy? Kdo ví. Ani my to tenkrát nevěděli. Život je zkrátka plný překvapení. Vše se tak rychle mění. Mění se to kde jsme, kým jsme. Tak bolestivé změny. A za všechno může čas, to, jak neúprostě plyne a bere s sebou vše, co nám kdy bylo milé. Teď jsme tady, stojíme sami a čekáme, co čas na onu krátkou, ale krásnou dobu, přinese dnes. A zítra budem jiní, zítra budeme jinde. Zítra možná ani nebudeme. A co, že nám zůstanou vzpomínky? Sic jsou krásné, jsou stejně bolestivé jako všechny ty změny. Jediné, co nebolí je zapomění a lhostejnost vůči tomu všemu. Ale copak to jde? Jde zapomenout? Jde být lhostejným? Vždyť jsme jen lidé. Bez lásky a citů jsme ničím.

Stála jsem ve sprše, horkou vodou se snažila odplavit všechny ty obavy, všechny strasti a občasné slasti, jež mi život a ten zatracený čas měli tu čest kdy darovat či vzít. Marně. Topím se v nostalgii. A čekám, stále čekám. Proč čekám? Proč?

Ach, už vím - vždyť toto je naše poslední noc, naše poslední šance, kterou jsme promarnili. Opět. Chci být s tebou, příteli, chci zastavit ten neúprosný čas. Nechci po nocích koukat do prázdna a litovat další šance, která je opět nenávratně pryč.

Jenže kde jsme teď? Každou vteřinou se od sebe vzdalujeme na míle daleko. Kdo ví, zítra už možná budeme tím, kým jsme byli před počátkem toho všeho.

Snad ani nestojí za řeč

6. září 2014 v 17:38
Je něco málo po půl šesté a já bych se měla začít chystat mezi lidi. Eh, zní to neuvěřitelně, a přesto je to pravda - já, někdo, kdo většinu času sedí doma na zadku (a moc si to užívá), jdu mezi lidi. A ano, asi toho dělám zvelkolepou událost, ačkoliv se nejedná o nic jiného, než popíjení s kamarády, ale kdy jindy se mi něco takového poštěstí? No, pravdou je, že poslední dobou mezi lidi lezu až nebezpečně často a občas mám pocit, jako bych si zahrávala s ohněm - lidem se moc věřit nedá, zvláště ne těm, které přiopilé potkáte někde na akci. Jo, nemám ráda ty kopance, za které si člověk může úplně sám, když má až příliš velkou důvěru v někom koho nezná sto let. Tedy alespoň tak to mám já. Je lepší být obezřetnější a nos z domu vystrčit jen v případě nouze? Nebo se bavit a pár těch kopanců jakžtakž ustát?

(omluvte tento stupidně čistědeníčkovský článek, mám potřebu se vypovídat a tak nějak momentálně nedepkařím)


pryč

5. září 2014 v 21:53
Po sto padesáté první navazuješ kontakt s realitou.
po sto padesáté první shledáváš, že už jsi dávno pryč.
není cesty zpět, marně hledáš svoji duši rozbitou.
je pryč a tvé bytí se znovu jeví jako jeden velký kýč.

Bloudíš tmou, za ztracenou realitou
Hledíš tam, kam málokdo se odváží.
ve sto padesátém prvním podlaží.
kde zítra tě najdou mrtvou.

a ve tmě se jeví vše překrásné,
ve tmě, kde lidem není vidět do tváří,
ve tmě, kde lež je svatozáří.

nothing special, nothing unusual

1. září 2014 v 14:59 diary.
Omamná vůně levandulové nostalgie. V pokoji osvětleném několika malými zářivkami je jako vždy prázdno. Je zvláštní a vtipné zároveň, jak jsou všechny naše začátky i konce stejné. Už mě nebaví. Ticho přehlušuje Moonage Daydream. Připomíná mi tebe. Bolest v krku přehlušuje bolest mého lepšího já, jež neustále křičí Proč?! A já nejsem schopna odpovědět. Nevím, proč tak ubližuji, nevím, proč tak moc miluji a nenávidím zároveň.

První září. Nechť celý svět ví, že mi není dobře! Člověk musí vstávat v šest, aby se stihl vychystat a byl alespoň trochu k světu (no, abych byla upřímná skoro celou dobu jsem strávila podřimováním na koberci), na osmou je ve škole, v devět jde domů a mimo toještě další hodinu čeká ve smrduté čekárně drah českých. Trošku zbytečné, ne? Z rána si skoro nic nepamatuji, jen to, jak mi bylo dobře, když jsem se nasnídala. A vůbec nevím, proč sem píši o prvním září, vzhledem k tomu, jak nepodstatné je. Jen začátek něčeho méňě snesitelného než prázdniny. Občas se sama sebe ptám, proč tady ještě jsem, když jsem tak moc líná na to, abych se sebou a se svým životem něco udělala, načež si uvědomím, že jsem prostě děsivě líná. Četla jsem si mé články z minulého září, když opomenu ještě horší způsob vyjadřování se, nezbyde z toho nic víc, než mé hloupé já. A krom toho jsem zjistila, že ono hloupé já mi leze na nervy více než aktuální a nevím, jestli za to může ten debilní způsob, kterým je článek psán nebo já.

Ale mám to všechno tak nějak ráda. Ty mé výkyvy nálad, tu samotu. Občas mě sice popadne něco jako stesk po lidské společnosti a touha po spoustě přátel a nedejbože lásce, ale ten klid, to ticho, ta skvělá hudba a knihy se mi jeví lepšími.