Říjen 2014

(mindfuck)

29. října 2014 v 22:57
Ozvala se strašná rána,
jeden malý výkřik do neznáma.
Sem, tam, a zase zpět,
co to se mnou dělá, tenhle zatracenej svět?!

Došla slova, došly pasti.
Jedna prosba, jeden signál.
Budiž konec této slasti!
Proč by jsi se sakra bál?

Poslední obejmutí, poslední tanec.
Co takhle valčík? Věř mi, je oč stát.
Zavíráč oči, chce se ti spát.
Už se nemusíš skrývat, už nejsi psanec.


prázdno? prázdno..

28. října 2014 v 12:00
Čistá mysl. Modré nebe, občas svítí i slunce. Když jsi sám, nemáš lidem co říct. Když nejsi sám, nechceš jim říct vůbec nic. Zmatky, zmatky, zmatky. Jak chaotická je lidská mysl? Ach, jak chaotická je mysl má!

Čas neúprosně ubíhá. Nejde ho nijak zastavit. Prostě teď jsi a pak.. pak už nejsi. A co je pak? Nic? Ty? Tvoje doposud prázdná mysl? Najednou je plná otázek - plná nezodpovezených otázek, na které snad ani odpověď nenajdeš. Najednou jsi sám a přesto toho chceš říct tolik. Takové shrnutí toho všeho, shrnutí tvého dosavadního bytí. Shrnutí něčeho tak nepodstatného pro zbytek světa. Pro tebe je to vším, vším, co máš a co mít budeš. Když jsi sám, jsi sám, ale když nejsi, si sám taky. Lidi a jejich společnost je jen pouhá kamufláž.

A já pořád vidím ty tvoje oči.
Ten plachý pohled plný neznáma. Mám chuť to všechno objevovat. Kousek po kousku. Celé tvé já.

Zničeho nic se mi začínají potit ruce. Ach, ano, to bude při té myšlence na tebe. Ano, potí se mi z tebe ruce. Jsem nervózní. Jsem sama a potí se mi ruce. A je ticho. Všechno mlčí. Ozývá se jen neustálé ťukání mých myšlenek - ozývá se tak dlouho, že je součástí toho ticha. Mé myšlenky jsou ticho.

Ten nepopsatelný pocit. Je to jako když umřeš, jen ještě lepší. Celým tělem se rozlévá nepopsatelně zvláštní pocit konce a definitivnosti toho všeho. Té spousty zbytečných let. Té spousty let samoty a soužení.

Chci být sama, chci koukat do tvých plachých očí a přemýšlet nad tím, kam se ubírá můj konec. Chci tě držet za ruku, i když se mi ty mé nechutně potí. Chci být s tebou a pak.. pak jen tak umřít.

a já brečela, tiše a strašně nenápadně

26. října 2014 v 12:27
Když se večer vracím, v hlavě se mi rojí spousta skvělých začátků toho, co chci sdělit. Ovšem když se ráno probudím, v hlavě je prázdno. Prázdno v hlavě a ještě prázdněji na srdci. Páni, co já jsem to za tvora? Copak je možné, že někdo jako já prostě... všechno se to jevilo jen jako jedna malá bitva uvnitř mě, něco mi říkalo, že to vše dělám jen.. jentak, prostě znuděná životem, hledala jsem něco, co bych mohla v jednom kuse řešit. Ale co když ne? Co když to nebyly lži - co když tohle jsem opravdu já?

Byla mlha, na nebi nebylo jediné hvězdy a já si uvědomovala, že byť je jeho úsměv sebekrásnejší a já nevím, co ještě, není nepřístupný, je skoro můj, a tak... achjo. To všechno nebyly lži ani nic jiného. Asi to je pravda - jsem prostě frigidní píča. Jak dlouho už s tímhle ztrácím čas? Není to zbytečné, cpát sem všechny své pocity, když jediné, čeho se dočkám bude nepochopení? Ostatně, já se taky moc nechápu.

Tak pěkně od začátku, nebudu chodit kolem horké kaše - není tomu tak dávno, co jsme se potkali. Vlastně jo, je to celkem dlouho, ale to je fuk. Každý jsme si tam u V. hleděli svého, nijak zvlášť si mě nevšímal, což mě k němu děsně táhlo, samozřejmě, jak jinak. Jedné letní noci, opět u V., jsem měla tu čest se s panem Nepřístupným trošku sblížit - byl fajn, pořád trošku tajemný s dobrým hudebním vkusem. Super, co? Jo, taky jsem si to ze začátku myslela. Teda, mám v tom fakt zmatek, ono totiž to, že mě přestal bavit není zas taková pravda, je to celkem hnusný, a já, věřte tomu nebo ne, zase tak zlá nejsem. Spíš mi bylo jasný, že ať se snaží jak chce, asi z toho nic nebude. Možná proto, že jsem příliš náročná a nebo proto, že jsem prostě divná a nechci vůbec nikoho. A tak jsem s ním ten večer byla jen proto, že mi onoho pana Užnetakmoctajemnéhoalespíštroškuvlezlého bylo líto. Vážně, moc líto. Nerada lidem působím nějaký problémy. No, a když mne políbil, brečela jsem, nebo se mi alespoň strašně moc chtělo. Kde byla ta exploze emocí? Vzrušení? Takový ten divný pocit, no, však to znáte asi, co. Já kurva vážně nevím, co jsem zač! Proč jsem taková?

And I'm thinking if you were mine I'd never let you go

24. října 2014 v 20:59 diary.
aneb, ať žijí čistě platonické lásky! Při cestě domů jsem nad tím přemýšlela a musela jsem se sobě a tomu mému počínání smát. Moje životní strategie je následující - přímý kontakt s lidmi mě nebaví, jen občas. Ale většinu času mi to vůbec nic nedává, protože od lidské společnosti zřejmě žádám něco, co mi není shopna dát, jsem zkrátka příšliš náročná, ale pokud jde o to, když s náručí plnou nízkokalorických tyčinek v nejmenovaném obchodním řetězci potkám takové hnědooké stvoření, načež si mě zapomocí nějakých neznámých způsobů někde vyšmejdí a přidá na tom debilním facebooku (hele, já vím, že to zní jako strašná banalita a taky trochu jako by to právě vypadlo z hlavy nějaké vlkhé třinátce, ale mlčte, za chvíli se dostaneme k jádru věci a vy si pak o mně snad nebudete muset myslet to, co si zřejmě myslíte teď, nebo alepoň ne tolik) a já se na první pohled platonicky zabouchnu, jo, to je, vážení, něco úplně jiného! Ne, vážně, zkuste to také. Já toho tvora viděla jednou jedinkrát a přesto si tak zatraceně moc přeji, aby ten její pohled a nevinný úsměv patřil jen mě. (a všichni víme, že kdyby mi patřil, asi by nebyl zase tak skvělý, ach, ano, bravo) A v tom je to kouzlo - pravděpodobnost, že se ještě setkáme je, ehm, trošku nízká, a tak zde máme jeden vztah, který může trvat jak dlouho budu chtít, aniž by mě z toho bolelo u srdíčka. Jsem cvok, nemusíte mi to říkat. Ale dost o mně a mému vztahu k lidem.

Poslední článek jsem zde zanechala před dvěma týdny, to je docela mizérie. Tím se vám nijak neomlouvám, je mi to fuk, spíš jde o to, kam se všechen ten čas poděl. Vš letí tak rychle, že ani nejsem schopna to nějak zvlášť registrovat. Dny mají svůj řád - ráno vstanu, jdu do školy, jdu ze školy, učím se, jdu spát a pořád dokola, a tak se mi zdá, že ona jednotvrátvárnost všechny ty dny zmotala do jednoho velkého chumlu, ze kterého si vůbec nic nepamatuji. Co by tak stálo za zmínku? Co se událo? Já vůbec nevím! Možná je toho tolik, že nejsem schopna jednu z těch událostí polapit a plácnout ji sem, nebo není vůbec nic, těžko říct.

Jo, dnes jsme měli prodlouženou! A hádejte, kdo tam nešel? No přeci já! A víte proč? Ne? já taky ne. Vlastně se mi tam celkem chtělo, koupila jsem si fakt pěkný šaty a tak.. takže.. jsem idiot.

liebster award.

10. října 2014 v 11:20
Asi tak před sto lety jsem byla nominována skvělou blogerkou Terrie na jeden tag, či co to vlastně je. Až teď jsem si našla čas, nebo jsem na to v dostatečně příhodném citovém rozpoložení, že jsem se rozhodla jej vypracovat. Takže, Terrie, děkuji ti pěkně. Já tyhle tagy fakt žeru.

Úkolem je napsat o sobě jedenáct faktů, odpovíš na jedenáct otázek toho, kdo tě nominoval a nominuješ další, kterým též vymyslíš jedenáct otázek. Nuže...


Promiňte mi, sakra.

8. října 2014 v 18:28 diary.
Během té doby, co jsem tu nebyla jsem zvažovala, zda mám vůbec něco psát. Skoro se stydím za to všechno, co se ve mně děje. Jednou je to tak a podruhé zase naopak, ale vězte, že si za to nemůžu zas tak sama. Vlastně nebýt lidí, nemám vůbec žádný problémy. A ano, všichni dost dobře víme, že ani tohle není pravda - nebýt lidí, tedy abych byla přesnější jejich přítomnosti, bude mi po nich zase děsně smutno. Jenže tohle není otázka několika týdnů, měsíců. Je naprosto normální, že vám časem začne někdo, byť jen trošku lézt na nervy, načež to co nevidět odezní a nebo se na něj prostě vybodnete s tím, že pro vás vlastně není ničím zvláštním. (Jo, ale nebudete se k němu v jednom kuse vracet tak jako já ke všem lidem).

Mně je vám z toho všeho do breku, vážně. Mně se chce dokonce i umřít. Ale nevím, jestli to jsou jen nějaké postpubertální myšlenky nebo vážná věc. Já fakt nevím. Někdo se zatraceně skvělým pohledem na život, se skvělým přítelem, co má kamarádů plnou prdel, mne asi nepochopí. Kurva, fakt mě nepochopí. Já sama se v tom vůbec nevyznám, ale je mi z toho mizerně. Není mi tak jen v pondělí ráno, je mi tak skoro pořád. Skoro pořád se mi chce pryč. Možná ne uplně pryč. Možná chci jen na chvíli pauzu, zastavit čas a urovnat si to všechno. A nebo je to všechno zatraceně zbytečný. Možná budu nespokojená pořád. Jo, a taky vím, že spousta lidí na tomhle světě a bůh ví, kde ještě, se má tisíckrát hůř, to je mi sakra jasný, ale co si budem vyčítat, málokdo v první řadě myslí na někoho jinýho, než na sebe. Zvlášť když toho někoho vůbec nezná. Sakra, je mi jasný, že vám s tím vším musím lízt krkem. Je mi to zatraceně jasný. Ale já jsem fakt v háji. Zatraceně moc v háji. Štve mě, že nevím co chci, štve mě, že když mám to, co jsem chtěla, už mě to zas tak nebere. Typická ženská vlasnost? Ne, sakra, tohle je snad nějaká debilní porucha v mý hlavě. Nechci vám všechny ty svý strasti cpát, jsou to ty největší blbosti, co kdy budete číst. Nikoho to nezajímá, ale přesto mám takový blbý pocit, že sem všechny ty pocity cpu, že vás s tím otravuju.

Jo, a ještě - nevím, jak to všechno říct, psát o lidech, o tom, jak mi (zase) ublížili, když k nim mám takovou "averzi", je fakt celkem trapný- možná, ale fakt jen možná, vlastně to asi nebude zas tak moc možná, to všechno zavinil jeden tvor. Jo, je to fakt trapný. Víte, když v někom máte tak trochu důvěru a on vás pak zklame, je to celkem v háji. Zvlášť když těm všem vřelým řečem a kamarádíčkování odoláváte pěknou řádku měsíců a pak, úplně z čista jasna, do toho vpadnete. To si pak o sobě člověk říká, jakej je kretén. že.

Doufala jsem, že takový bude jen ten jeden podzim. Přechod na novou školu a tak. Ale asi to nebude nikdy o moc lepší. Fakt mi to všechno promiňte.


When you're looking at life,
In a strange new room,
Maybe drowning soon,
Is this the start of it all?
Turn on your TV,
Turn down your pulse,
Turn away from it all,
It's all getting too much.

When you're looking at life,
Deciphering scars,
Just who fooled who,
Sit still in their cars,
The lights look bright,
When you reach outside,
Time for one last ride,
Before the end of it all.