Listopad 2014

nojo, co na to říct

30. listopadu 2014 v 17:55 jsi a nejsi
V přítmí města, ve staré uličce pod kostelem se tiše vytrácí dvě postavy, v upřímném objetí plného lásky, ve svém vlastním světě, bez existence kohokoliv a čeholiv jiného, míří vstříc konci dnešního večera. Láska je krásná. Sledovat dva minence, všechny ty emoce, city a láska z nich úplně sálá (a bodají do mého, občas trochu bezcitného srdce).

nepopsatelné prázdno a zklamání. Jsem jako opuštěný pes. Stojím tam na tom chodníku, v botách, co mi za celý večer úspěšně rozdrásaly paty, je mi zima, hledím na ony siluety a nevím, jestli to, co cítím je zloba, závist, smíření nebo něco úplně jiného. vím, že se tomu všemu musí jít vstříc, že jedině tak získáme přesně to, co chceme, a tak vím i to, že na tom chodníku stojím oprávněně, že si to tak trochu zasloužím. Vše, co teď mám a vše, co teď nemám je jen výsledek toho, co jsem pro to byla, nebo spíš nebyla, ochotna udělat.

a nebo chci vždy přesně tu věc, kterou nikdy mít nemohu.

kdyby to všechno bylo jednostranné, tak jako většina mých "vztahů", asi by byla každá věta zbytečná.
ne, nebyly to vtípky. nebyla a není to láska. to jen nevíš, co chceš.

nevíš, co chceš a ubližuješ mi tím. radši odejdi, prosím.

noaco

26. listopadu 2014 v 18:03 diary.
hahaha. sranda.

Pete Doherty a děsnej bordel po celým pokoji. Teď jsem se zvedla z koberce. Po patnácti minutách nepohodlného ležení na nevysátém koberci plného psích chlupů a kdoví, čeho všeho ještě, za kterých se z mého pokoje ozývaly nesnesitelné vzlyky, které naštěstí nikdo neslyšel, nebo každý ignoroval. Tulila jsem se k obrovskému balonu, na kterém musím sedět, protože mi poslední židle, která byla v našem domě navíc, rozpadla pod zadkem. Zas tak mizerný to nebylo. Někomu možná přijde obejmutí balonu oproti obejmutí něčeho živého, v nejlepším případě člověk, jako něco... no, přinejmenším trochu divného a zvrhlýho. Já v tom zas tak žádný rozdíl nevidím. Bylo to veliký a děsně fajn. lol.

Ačkoliv ten balon fakt nebyl zas tak špatnej, pořád na něco čekám. Možná na otázku ve smyslu Eliško, proč jsi nepřišla? Protože tam nepatřím, kamaráde. Protože představa, jak sedím v nějaké hospůdce s lidma mýho věku /jo, tohle zní dobře/, který jsem v životě neviděla, kteří se mezi sebou dobrých pár let znaj a kteří na mě navíc působí děsně nepřátelsky a vlastně vůbec nevím, proč, je fakt děsivá. Zatraceně moc děsivá. Nojo, co dodat, prostě mi hráblo. Hráblo mi z lidí. Ale jen na chvilku, zase to přejde. /A kradou mi tě. Oni mi tě sebrali. kousek po kousku. Pomalu, ale přece jen. Už nejsi moje. A já se nechci dělit, jsem sobecká. Tak jdi!/

Vratme se zpět k prostému povalování se po koberci s míčem v náručí.

Když se trochu natočím do prava, vidím tam ty boty. Bílý, divný, nepohodlný a mně velký boty. Sakra, ale můžu si za to sama. lol. Mimochodem, už jsem vám říkala, jak skvěle dokážu zvleličovat malichernosti všeho druhu? Že ne?

Ještě před tím, než jsem pohlédla na ty botky, měla jsem za to, že za sobotou není nic. Zabte mě, neptejte se na nic, nechte mě být. Mám nervy.

ticho v hlavě

25. listopadu 2014 v 23:58 hlody z mojí hlavy
Míjím prázdná pole. Vzadu na horizontu se tyčí malé nepodstatné místo, rozsvícené pokoje, pouliční lampy. Čas od času se zahledím do svého odrazu v okně. Zničený, zmoklý a tak trochu prázdný. Tak jako vlak, který jede vstříc novému nic se i čas neúprosně žene vpřed. Bere s sebou pocity, myšlenky - tak rychle, že je nestíhám byť jen na malou chvíli zachytit a malinko si s nimi pohrát. Připadám si tak prázdná!

mapujeme sobotní večer

23. listopadu 2014 v 1:23 diary.
pro příště si pamatuj, že o půl druhý, asociálové jako já, už dávno spí.

bez všech těch příkras a vymyšlených pocitů k tomu všemu, nemám co říct. jsem asi trochu bezcitná, řekla bych. Nevím, jak jsem na to přišla, možná jsem jen jednou z mnoha vlhkých třináctek (všimli jste si, že tenhle dementní pojem se zde objevil dobře po třetí?), co o sobě v jednom kuse tvrdí, že jsou střašně frigidní a já nevím, co ještě, ale v hloubi jejich nicotných dušiček netouží po ničem jiným, než po zatraceně skvělým... ehm.. chlapovi. Ne, kurva, jsem si zatraceně jistá, že, ač se v mnoha bodech se s oněma typickejma vlhkejma třináctkama shoduju, v tomhle jsem prostě.. já. Nijak neovlivněna okolím. jo, to vim fakt jistě. (jo, a teď si asi řeknete, že tak či onak jsem vlhká třináctka, lol)

Konce

22. listopadu 2014 v 17:24 hlody z mojí hlavy
"Ještě jednou, prosí moje prázdná duše.
Dalších pár ran, dalších pár jizev!"
Už ne, odvětíš suše.
A neptej se, proč. Sama tu bolest nesnášíš.

A já znovu prosím, toužím.
Na vidinu dalšího konce se zalíbením hledím.
Doufám, že přijde, vduchu říkám si.
Ale on nikde, náš milý konec. Vrať se! Kdepak jsi?!

Vždyť nebýt konců, není ni začátků.
Čím víc zabolí, tím líp nám zítra bude!
Nech mě, odejdi! Zapomeň na noci vysokých podpatků!
Zapomeň na hudbu zapomenutých zpěváků.

Ve starých barech.
Se sklínkou chlastu.
S prázdnotou. Za tichého kontrastu.
Ztráceli se ve vlastních slovech.

"ještě jednou, prosím tiše.
můj život je děsné klišé."

1) write a short autobiography

20. listopadu 2014 v 19:06
Psal se rok 1998, dvacátýpátý únor. Toho dne se bezesporu udála spousta dalších věcí, které by určitě byly mnohem zajímavější, než zrození jednoho malého tvora s obří hlavou. Holka! Je to holka! Zaradovala se celá rodina. Jmenuje se Eliška a jednou z ní určitě bude krásná, úspěšná žena, říkali.

A tak plynuly dny, týdny a měsíce, hlava byla stále stejně obrovská, ale ten malý tvor už nevypadal tak ohyzdně. Pomalinku se učil všem těm věcem, kterým se lidé učí, vnímal svět, vnímal vše kolem něj a občas se nestačil divit. Jenže tak rané děství je věc, kterou si málokdo pamatuje, a ani já nejsem schopna vám to všechno převyprávět. Dětství je ve většině případů zkrátka a dobře fajn, možná i proto, že si je příliš nepamatujeme, kdo ví...

"psací tentononc"

16. listopadu 2014 v 22:11
Ani ne tak z nudy, jako spíše ze zoufalosti, jsem se rozhodla inspirovat se blogerkou Terrie a její Writing Chalenge, která mě zaujala už před delší dobou, ale byla jsem na ni jaksi líná nebo až moc zaměstnaná školními povinnostmi (zřejmě obojí). A teď, nevím, jak je to možné, o škole a povinnostech vůbec nevím. Zřejmě to bude souviset s tou leností. Ale to je fuk.

každopádně, jedná se o jednu z mála challengí (lol, divný), který se snad ani nedaji zpracovat jinak, než nějak intelektuálně. Což přesně potřebuji. Moje umění okecat všechno možný jaksi opadá, protože v jednom kuse píši jen o sobě ( a co si budeme povídat - v tom jsem mistr). Jo, ale vůbec bych se nedivila, kdyby i tahle dosti slibná nevimco upadla do zapomnění. Ale co už, takové je riziko, když jsi liný jako já.

don't worry, don't cry! be lazy and die

15. listopadu 2014 v 23:49 diary.
Máš fakt štěstí, že je mi to všechno jedno. Nebo to štěstí mám spíš já?

Nechce mluvit, nechce se mi o tom ani nijak zvlášť přemýšlet, poněvadž je to jaksi zbytečné, ale vzhledem k tomu, že opět nemám co na práci, shledávám nimrání se v nepodstatných věcech, jako celkem slušnou zábavu. Nuže, včerejší večer byl vskutku zajímavý, tedy krom toho, že jsi mi napsal a pak, opět totálně namol, zavolal a říkal všechny ty divný, nepravdivý věci, byl jako všechny ostatní pátky, kdy většinu času prosedím u počítače nebo se jen tak válím v obýváku (jedno jestli na zemi nebo na gauči). Každopádně, jen tak jsem seděla ve vaně, pomalu se vařila v horké vodě, a smála se té situaci, ve které se nacházím. A říkám si, jak moc vtipný je, že všechny ty vztahy si jsou taak děsně podobné a že všechny mají skoro stejné konce. Ale když to tak vezmu, a pořádně se nad tím zamyslím, dojdu k závěru, že si za to všechno můžu sama a že to všechno sem píši jen proto, že fakt nemám co dělat, ne proto, že by mě všechny ty malichernosti nějak zvlášť deprimovaly. Ale dost o mém starém dobrém příteli, kterému ruplo v bedně.

kecy vlhké třináctky

8. listopadu 2014 v 14:17 diary.
Krásné sobotní odpoledne - jako stvořene k sesmolení nějakého článku bez pointy! Prosté stěžování si. Bez sebemenšího přibarvení. Jen trapné výkřiky do prázdna, jak jinak!

Tak za prvé - nevím, co to je za komunitu lidí, ve které se já čas od času pohybuju, ale za to dost dobře vím, že mi pěkně shazuje sebevědomí. lol. Nevím, kde jsem k nim přišla, ale vím, že pokud se sebou něco neudělám, umřu nenávistí vůči sobě. Což je vtipné. Stejně tak jako všechno, co řeknu nebo napíšu. Abych byla upřímná, to, co sem teď cpu se mi píše vážně těžce protože, ačkoliv si o sobě nemyslím, že jsem něco extra inteligentního, to, co se sem právě chystám napsat, určitě nespadá pod ony byť jen průměrně inteligentní výplody mojí mysli. A taky musím zdůraznit fakt, že člověk se sebou chce být spokojený, všichni chceme být spokojení se svojí maličkostí, nemyslíte? Nuže. Jsem fakt hnusná. Tři blbý slova. Tři trapný slova. Jsem fakt hnusná! Hej, vážně, nesnáším se. Den ode dne se nesnáším víc a víc. A je to naprosto upřímná nenávist, nic si sakra nenalhávám! Nejsem ovlivněna dobou, ve který je in vůči sobě cítit nenávist, všem to všude cpát a uvnitř se totálně zbožňovat - ne, to opravdu ne.

Otázka, dosti zajímavá otázka. Tedy pro mě - kdy naposledy jsem si stoupla před zrcadlo a svůj celkový vzhled, sebe celou, zhodnotila jako... no, něco s čím se dá žít, co se dá mít i celkem rádo? Sakra, tohle jsem neudělala pěkně dlouho!

Když si stoupnu před zrcadlo, vidím jen ty nohy. Ty děsně hnusný nohy. To břicho, co se začíná pomalu ale jistě obalovat tukem, ten hroznej xicht, tu hrounou pleť. A místo toho, aby mě každý takový pohled do onoho zrcadla nutil se sebou něco dělat, shazujeme víc a víc a čím dál víc ve mě roste závislost na jídle. Nechutná, neutišitelná závislost na jídle. Nemám nic. Nemám motivaci, není nikoho, pro koho bych se měla snažit. Pro sebe se snažit nedokáži, sebe neberu jako někoho, kdo by si to zasloužil. Kurva, já se vážně nenávidím!

A problém číslo dva - jo, řeknu to takhle na rovinu, ať si to zní jak chce - je, že když už se přeci jen někomu líbím, ten někdo je natolik drzý a poví mi to, nesnáším se ještě víc. Což mě přivádí k problému čístlo tři - jednomu velkému zelenookému problému, co do mě, zkrátka tak trochu valí (i když člověk nikdy neví, jestli ho ty moje stupidní řeči, který jsou určeny přesně k tomu, aby o mě ten tvor měl to nejhorší mínění jaké mít může, totálně neodradí). On ten zelenookej problém není zas tak špatnej. Jo, je vlastně celkem fajn. Tedy, byl by, kdybych já nebyla to, co posledn dobou jsem. Asi trochu frigidní píča. Nazdar. A ať se zlato snaží jak chce, ať mi ho sebevíc líto, prostě ne, fakt ne, sorry kámo, nechci s tebou, ani s nikým jiným (pokud nepočítám platonickou lásku, pana F, se kterou jsem ještě nikdy v životě neprohodlila ani pár slov, takže jako by nebyl) nic mít. Promiň, promiň... Jenže nevím, jak to oné osobě říct. Něco jako - sorry, jsem frigidní jak nikdo jinej, zkus to o dům dál? Hmm, napadlo mě, že mu povím, že jsem tak trochu přiteplená, nebo, že jsem asexuál, ale to by tak nějak nekorespondovalo se sobotou pár týdnů zpět.

Ne, vážně, být mnou je fakt na zabití.

co říct?

6. listopadu 2014 v 21:08
Všechno jsou to takový malý lži
ráno vstaneš, lžeš sám sobě, že máš nějakej cíl - jo, právě proto jsi ještě neumřel
jdeš spát. S cílem nebo bez něj, to je jedno - je konec jednomu malýmu dni plnýho toho všeho tak strašně špatnýho až je mi z toho mizerně
A ráno lžeš a umíráš znovu.
znovu a znovu a znovu.
jeden velkej začarovanej kruh
kruh plnej prázdnoty a lží.

Jak plná je prázdnota? Křičím a snažím se ji vyzvracet. Cítím ji tam. Je hluboko uvnitř mě a pomalu mě plní. Všechno chce ven. To nic, to všechno. Je to jen v mý hlavě.

Jak prázdná je moje touha? Je prázdnější než moje snaha? Jak prázdná je moje ulhaná existence?

Jak prádzný jsou moje nohy plný toho všeho! Nohy, co mě nosí tím městem plnýho prázdnej lidí. Pořádně velký a odporný nohy pořádně velkýho a odpornýho člověka.

Mám chuť na cigaretu. Mám chuť v tom městě zůstat do tmy, protože jen tehdy je fakt krásný. Zapálit si tu bestii a procházet se těma nejzapadlejšíma ulicema plnejma kokotů. Mám chuť v tom městě čekat hodiny, jen abych vykouřila jednu cigaretu, udělala pár kroků do tmy.

A chce se mi křičet.
Vážně.
Chce se mi dělat krátký, zbytečný věty. Chce se mi za nima dělat konce. Chce se mi končit. Chce se mi začínat. Chci!

dokud dejchám, je všechno v prdeli.