1) write a short autobiography

20. listopadu 2014 v 19:06
Psal se rok 1998, dvacátýpátý únor. Toho dne se bezesporu udála spousta dalších věcí, které by určitě byly mnohem zajímavější, než zrození jednoho malého tvora s obří hlavou. Holka! Je to holka! Zaradovala se celá rodina. Jmenuje se Eliška a jednou z ní určitě bude krásná, úspěšná žena, říkali.

A tak plynuly dny, týdny a měsíce, hlava byla stále stejně obrovská, ale ten malý tvor už nevypadal tak ohyzdně. Pomalinku se učil všem těm věcem, kterým se lidé učí, vnímal svět, vnímal vše kolem něj a občas se nestačil divit. Jenže tak rané děství je věc, kterou si málokdo pamatuje, a ani já nejsem schopna vám to všechno převyprávět. Dětství je ve většině případů zkrátka a dobře fajn, možná i proto, že si je příliš nepamatujeme, kdo ví...



Čas se neúrosně hnal dál a snad poprvé za celý život musela mezi své vrstevníky - do mateřské školy. Tam, v té malé vesničce s pár dětmi a dvěma učitelkami, pro které byla profese učitelky v mateřské škole to poslední, po čem toužily a zároveň to poslední, čím by okolí škodily co nejméně, začalo malé a nenápadné peklo. To, jak moc paní učitelky jejich práce baví, dostali vždy nejvíce pocítit ti nejslabší jedinci, kterým čas od času přeskočilo a chtěli svůj bídný názor na cokoliv prosadit ať to stojí, co to stojí, a tak jsem si připadala v jednom kuse omezována řečmi milovaných učitelek - a není jedno, co si myslíš ty? podívej, ostatní mají jiný názor. Jo, ale tak to v životě chodí. Zvlášť, když se člověk zmůže jen na pár slovíček a dál ho ke slovu nepustí.

Občas nám určité skutečnosti dochází až časem. Tenkrát, kdy jsem byla malý škvrně, vlastně celý první stupeň, krom páté třídy, jsem si neuvědomovala, že nikam nijak zvlášť nepatřím, co se školy týče. Možná za to také zčásti mohla skutečnost, že nás tam bylo takříkajíc pět a půl a také, to je však pouhá domněnka, že už jsem i v onom věku klada až příliš vysoké nároky na všechny mé potenciální parťáky a nejlepší kamarády. Kdo ví. Když nad tím tak přemýšlím, byla jsem fakt introvert, ještě větší, než teď. Čas od času mě sice popadlo ono nutkání družit se, většinu času jsem ale myslela na to, až budu doma. Krom toho jsem měla hluboký citový vztah k mamince. Tak například každý rok mě nutili jezdit na jakýsi pofidérní tábor někam do lesa, který by, kdybych nebyla taková, jaká jsem byla, byl celkem fajn. Pár dní před odjezdem jsem se tam těšila, ale hned co jsme byli na místě, jsem chtěla domů, vrátit se zpět do svých starých kolejí. A hlavně za maminkou.

Když to vezmu letem světem a posunu se o dalších pár let k dalšímu mezníku mého bytí, k něčemu zásadnějšímu, vrátím se zpět do šesté třídy a přechodu na jinou školu. To bylo peklo! Malá nablond obarvená holka v první lavici. Nikdo si jí moc nevšímal, protože vypadala.. neřístupně. Navíc seděla vedle ještě nepřístupnějšího tvora, a tak se se spolužáky začala bavit až někdy na konci školního roku. I tak si zvykala ještě dalších pár měsíců.

Za další dva roky jsem si měla projít jedním dosti nepohodlným obdobím, po kterém následovalo jedno z mých (tedy, tehdy a dalších pár měsíců po konci, jsem to tak vnímala) nejlepších období. O holkách je všeobecně známo, že jsou slepice, u slepic to mimojiné chodí tak, že si vyberou ten nejslabší kus a ten prostě .. uštípou (alespoň naše to tak dělají, ale to je fuk). Mne tedy uštípaly pouze obrazně. Ale ony pomyslné jizvy na duši zůstaly. No, a jak jsem řekla, následovalo jedno z mých takových nejzásadnějších období - našla jsem si kluka (lol, nechci říkat přítele, protože to mi k tomu věku nesedí, je to až moc.. vážné na vztah jako byl tento). Hm, byli jsme spolu skoro půl roku, bylo to fakt fajn. Po půl roce jsme se navzájem měli plný zuby, tak jsme to skončili. Ještě na konci devítky jsem brečela. Konec, tečka. Teď už to není tak zásadní.

Když to tak vezmu, nic v mém životě nebylo dosud nijak zvlášť důležité (pokud nepočítám narození, ehm, to bych tady jaksi nebyla). I když, je otázkou, co vlastně důležité je, když stejně jednou umřeme a nezbude po nás skoro nic, pokud nepočítáme hmotný statky, pár vzpomínek případně nějací potomci. Stejně to všechno, ehm, buďto zetleje, rozpadne se nebo umře.

Ale dopovím vám ten zatím stále pokračující příběh.

Po devítce jsem šla na gymnázium, kde jsem se začala nesnášet ještě víc, než předtím (děkuji, hubený gymplačky v legínách!). Našla jsem si pár kamarádů ve čtvrťáku, kteří ze mě stejně měli jen srandu, ale koho to zajímá, bylo mi celkem fajn. Jeden ten kamarád se mnou zůstal v kontaktu do minulého víkendu, a teď, no, teď je vše pasé, prosím pěkně. A mrzí mě, že mě to nemrzí. Přeci jen to bylo něco, co trvalo tak dlouho a já ani jednu pitomou slzu neuronila.

Teď jsem v druháku, můj život je nanic, nikdo mě nechce, nikdo mě nemá rád a mně je to asi trochu jedno. Hrbím se u počítače, píšu tenhle dementní článek a chce se mi asi čurat, nebo taky ne, možná mám jen nachlazenej močák z toho úterního vysedávání na studený zemi v parku - jo, tohle je jedno z mála pozitiv mý existence. Vysedávání v parku, nechutný kouření nechutných cigaret a debatování o tom všem a ničem.

Ahoj, moje přiblbá, nudná minulost. Ahoj mohle přiblbá a ještě nudnější budoucnout! Táhnite obě do háje. Nemám na vás čas.


.Článek jsem psala asi natřikrát a ke konci mě přestal bavit, promiňte mi tedy ty stupidní slova, která jsem v posledních pár odstavcích užila. Promiňte mi i to, že to po sobě nebudu číst, protože jsem fakt naštvaná. (jsem fakt mizernej písálek, já vím)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Vica Vica | E-mail | 20. listopadu 2014 v 19:51 | Reagovat

Nikdo nežije takový život jaký by chtěl. Neměla by jsi být na žití tak přísná. Ač nám život dává neustále nějaké rány, tak by pro nás měla být pocta, že vůbec můžeme žít. A to že tě nikdo nechce a že tě nemá nikdo rád je hloupost. Každého člověka na zemi někdo chce a má ho někdo rád, jen to buď nevíme nebo si to nechceme připustit a raději žijeme ve tmě. Hlavu vzhůru, život je krásný, jen musíme tu krásu objevit.

2 Ang Ang | Web | 20. listopadu 2014 v 20:57 | Reagovat

Lidi. Pfff. Pořád nutí člověka nesnášet sám sebe. To je pěkně na nic.
A vysedávat na zemi v parku zní náhodou zajímavě.

3 Slečna bez tváře Slečna bez tváře | Web | 22. listopadu 2014 v 10:03 | Reagovat

Ty se mi fakt líbíš. Podobný dětství a podobná přítomnost.
Ty jsi furt introvert? A máš teda nějaký kamarády?

4 Bels Bels | E-mail | Web | 22. listopadu 2014 v 14:01 | Reagovat

Mizernej písálek? Neblbni, tohle mě hrozně bavilo číst. No a samozřejmě jsem se v tom patřičně našla. Jen můžu říct, kéž bych byla jako ty a mohla si říct "Mrzí mě, že mě to nemrzí," protože v tom svým nudným životě teď prožívám pár věcí, které mě naopak mrzí děsně moc.

Btw je to možná trochu nepřípustné, ale pokud můžu doporučit, zvětši to písmo trošku. Já si musela zvětšit stránku, abych do toho tak nemžourala.

5 WaterLily WaterLily | E-mail | Web | 22. listopadu 2014 v 15:20 | Reagovat

Přesně jak jsi napsala pofiderní zvuky mající dosti daleko ke slovům to je moje :DDD

Jinak s tím skoro posledním odstavce že život je a nic a že mě nikdo nemá rád se ztotožňuji :) Cítím to nějak podobně ale věřím, že se to zlepší i když jsem už trošičku skeptická :///

6 Smithc246 Smithc246 | E-mail | Web | 7. prosince 2014 v 12:31 | Reagovat

I was very pleased to discover this website. I wanted to thank you for your time for this fantastic read!! edbdfagfbdkdkfbc

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama