don't worry, don't cry! be lazy and die

15. listopadu 2014 v 23:49 |  diary.
Máš fakt štěstí, že je mi to všechno jedno. Nebo to štěstí mám spíš já?

Nechce mluvit, nechce se mi o tom ani nijak zvlášť přemýšlet, poněvadž je to jaksi zbytečné, ale vzhledem k tomu, že opět nemám co na práci, shledávám nimrání se v nepodstatných věcech, jako celkem slušnou zábavu. Nuže, včerejší večer byl vskutku zajímavý, tedy krom toho, že jsi mi napsal a pak, opět totálně namol, zavolal a říkal všechny ty divný, nepravdivý věci, byl jako všechny ostatní pátky, kdy většinu času prosedím u počítače nebo se jen tak válím v obýváku (jedno jestli na zemi nebo na gauči). Každopádně, jen tak jsem seděla ve vaně, pomalu se vařila v horké vodě, a smála se té situaci, ve které se nacházím. A říkám si, jak moc vtipný je, že všechny ty vztahy si jsou taak děsně podobné a že všechny mají skoro stejné konce. Ale když to tak vezmu, a pořádně se nad tím zamyslím, dojdu k závěru, že si za to všechno můžu sama a že to všechno sem píši jen proto, že fakt nemám co dělat, ne proto, že by mě všechny ty malichernosti nějak zvlášť deprimovaly. Ale dost o mém starém dobrém příteli, kterému ruplo v bedně.



Věnujme se mé platonické lásce (která ještě pořád neví, že jí je a která se to, bohužel, nikdy nedozví)! -Jo, a berte to trošku s nadsázkou. - Někomu činí nesmírné potěšení, když může nahlédnout do pronikavých očí jisté osoby, kterou tak moc zbožňuje, já se však musím spokojit s pohledem na seznam online uživatelů facebooku. (ne, nesmějte se mi) Můj život je zkrátka plný kompromisů. Každopádně, vyvolává to ve mě úplně stejnou euforii, jako kdybych hleděla do jeho očí. Určitě, to je jasná věc. (jsem šílená). A aby toho nebylo málo, začala jsem spřádat skvělý plán, jak onu osobu ještě jednou někde vidět, bude to, ehm, skvělý!

Co dál? Dnes mám chuť vám sdělit i to, co vás bezesporu zajímá ještě míň, než věci, které s vámi sdílím běžně. Začněme tímto víkendem a pak, kdo ví, půjdeme do hloubi mého bytí a toho, co se událo v posledních několika dnech a možná i týdnech. Pod pojmem skvělý víkend si asi každej představíme něco jinýho. Já, ahoj, jsem introvertní pako, si představuji prázdný dům plný ticha (ach, sladký oymorón!). Moje idilická představa se dnešním víkendem snad poprvé plní přesně tak, jak chci. yaaas! Milovaní rodičové totiž ráčili odejet na jakýsi romantický víkend (lol) na oslavu jejich nevimkolikátého výročí svatby. A když kocour není doma, myši mají pré! Tedy, co si pod tím v souvislosti se mnou představit? No, vlastně nic. Nedělám nic extra, krom toho, že z domu vycházím jak se mi zlíbí, nehledíc na to, že jsou tři ráno. Krom toho, že se domů vracím smrdutá od kouře, beze strachu, že to ze mě někdo vyčmuchá. A to ticho! To uklidňující ticho! (a si ani nemusím zmiňovat, jak moc mě deprimuje, že už je něco málo před dvanáctou večer, polovina skvělého víkendu v tahu!)

Taky si musím postěžovat, že na mě moje pseudobf úplně kašle. To mě taky deprimuje. Všechno mě těsně deprimuje, ale tohle mě deprimuje takovým tím nesnesitelným způsobem. Nebaví mě lidem psát, že mi chybí, a že jediný, po čem šíleně prahnu je, je shledat se s nima někde nevimkde. A sama snad nikdy nepochopím, jak je možný, že se v jednom kuse tak hnusně ponižuji, a píšu jí. Pořád, jen já. Lidi si asi neuvědomují, jak lehký je někoho ztratit. Nebo hůř, přijít o kousek jeho náklonosti, odcizit se mu. A já mám pocit, že se mi každým dnem, kdy mě nevědomky ignoruje, odcizuje víc a víc. A mrzí mě to. Děsně mě to mrzí.


That's why sad songs make me happy, cause I don't have to feel alone.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ang Ang | Web | 16. listopadu 2014 v 8:30 | Reagovat

Každej ten řádek mi přijde důvěrně známej. Haha. Miluju čtení blogů, aspoň si nepřipadám ta sama.
Ach ta ironie osudu.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama