Prosinec 2014

yaay, a je pryyyč

31. prosince 2014 v 23:59
Vzpomínám na Silvestr, kdy mě maminka rozlítostnila tím, že Rok je pán, který během celého roku stárne a na konec, onoho třicátéhoprvního, zkrátka odejde - o berličce, se spokojeným výrazem ve tváři (s vědomím, že už nemusí na ty hloupé lidi z hora hledět). Tenkrát jsem se, co si tak vzpomínám, tiše, nikým nepozorována, vytratila z obýváku a vplížila se do koupelny, kde jsem onen smutný fakt zpracovávala s nemalou dávkou žalu. Možná jsem litovala staříka, možná jsem litovala sebe, třeba jsem si už tenkrát uvědomovala, že život je děsně krátký, i když se občas zdá, že leckteré chvíle trvají věčně a některé dokonce ještě déle. A tak pro mě Silvestr není ani tak velká party, jako spíš smíření se s dalším koncem.

Ne, nemá cenu psát, co rok 2014 vzal a co dal. Článek by byl opět plný sebelítosti, a toho už mám, abych byla upřímná, i já trošku dost. (navíc jsem si přečetla článek z minulého roku, kde jsem, nevím proč, ale už den před Vánoci, psala o tom, jaký uplynulý rok byl. a asi jsem úplně stejná, ale nechci po tom nějak pátrat.

přejedla jsem se jednohubek, dnešní večer bude ve znamení nikdy nekončícího přežírání se, ať z toho života alespoň něco mám. a nevím, zda vám mám přát všechno nejlepší do nového roku, bylo by to zřejmě jen tak, možná ze slušnosti. Tím samozřejmě nechcí říct, že vás mám v paži, rozhodně ne víc než všechny mé známé. Chci jen říct, že začít znovu můžete znovu, že k tomu nový rok není třeba. Hm, tak vše nejlepší do nového roku vám všem, vážení přátelé a ještě váženější nepřátelé (ani jedno z toho vlastně nemám).

z prázdna...

31. prosince 2014 v 18:39
Zmítá se v bolestech a tiše křičí,
zapomněl na svět, teď v koutě smutně klečí.
Pohled do jeho očí zabolí tak, jako by do zad nůž ti vrazil,
ptáš se sám sebe - je to svět, či jsem ho já snad tak zkazil?

Je jako nebe s miriádou hvězd,
jako chladný vánek v dotěrném tichu měst.
Má kabát ze lží utkaný,
plahočil se prázdnem, básník lidmi rozedraný.

Utíká před smrtí,
tak krásnou, tak ladnou!
V její přítomnosti se nebe k zemi řítí
a všechny růže s láskou k ní vadnou

Pohled do jeho tváře vyvolá v tobě nenávist,
a přesto nejde nemilovat jeho verše,
co v lidech vyvolávají touhu plahočit se prázdnem přístavišť.
Podívej se znovu. Poznáš, že bez něj se žít nedá, že jeho verše jsou nadevše.

k zbláznění zoufalé (a chaotické)

27. prosince 2014 v 21:13 diary.
S každým pomyšlením na minulost se vytrácí veškerá má touha po budoucnosti. Všichni pořád něco chceme a vždy, kdy onu věc máme téměř na dosah, zaváháme. Někteří se jí vzdají a jiní ne, možná kvůli času a všem těm pocitům, které jí věnovali. A jestliže tomu tak není, zřejmě se pohybuji ve špatné společnosti lidí. Ha, o tom není pochyb. Vážení přátelé a kdoví, co ještě, přijdou jen, když mají problémy. Vážně, všichni do jednoho. A ti, co se tváří, že ne, jsou lháři. Opravdu, mám skvělé kamarády. I když, mám já vůbec někoho? Máš, jen jsi jednou z těch, co si to, co mají uvědomí, až to začnou ztrácet.(možná už jsem to všechno poztrácela)

Přijde mi, že ztrácím nutkání svěřovat se se svým životem. Nebo opět není ničeho, co by stálo za řeč. Je mi tak nějak nijak. Poslouchám soundtrack s Hvězdy nám nepřály, snažím se v sobě vyvolat trochu nostalgie, vzpomínek na staré dobré časy (které tenkrát v žádném případě dobrými nebyly. možná se mi to jen zdá, že je čím dál hůř. nebo všednějc. což je ještě horší) a několikrát jsem se přistihla, jak zvažuji, že na ten film kouknu, či že si dokonce přečtu i knihu. Mám chuť pobrečet si u nečeho, co se netýká mě, ale obávám se, že bych nebrečela. Ne, vážně, co se to ze mě jen stalo?

Přijde mi uhozené sem psát, co jsem dostala od ježííška, jaké z toho mám pocity, jak moc jsem happy a tak. Ale co vám povím je, jak mizerně si připadám v tuhle roční dobu. Vánoce na mě rok od roku mají čím dál horší vliv a postupně tak nějak přestávám s ostatními sdílet onu vánoční pohodu, kdy se mají všichni rádi a všichni jsou děsně šťastní. Vánoce se pro mě stávají obdobím, kdy je má potřeba zahrabat se někam daleko z dohledu všech mých známých a příbuzných a pomalinku se nechat sžírat vlastní samotou, za kterou si pochopitelně mohu jen já. Jsem děsně komplikovaná. A nikdo mě nechápe. A já sebe samotnou vlastně taky moc ne. Tak moc bych si přála s někým být, ale jakmile mohu, uvědomím si, jak jsou lidé otravní a že je lepší, když je člověk sám. Moc ráda bych byla sama, ale ty pocity jsou fakt dotěrný. (Jsem jako ti, které z hloubi duše nenávidím a zároveň k nim chovám to, co k jiným nikoliv)


V hlavě mám zas tak prázdno. Slova, která chci tak dlouho říct se vytrácí ve chvíli, kdy je chci napsat. Možná je to všechno tou samotou. Bohužel už nevím, jak se z ní vyhrabat. Možná to už snad ani nejde.

a doufat v zázraky je vskutku zoufalé a dětinské. tak budu jen prostě žít. není třeba čekat a už vůbec ne doufat.



sněží! jako by sníh měl zahalit všechny ty chmury.
(měla jsem opravdovou radost)

ať žije můj způsob života!

19. prosince 2014 v 19:10 diary.
Vzbudila jsem se zmatená. Po chodbě někdo chodil a zvuky se rozléhaly mnohem hlasitěji, než obvykle. Možná proto, že bylo šest ráno. Vlasně nebylo. Přestávám se orientovat v čase, nevím, kdy je den, a kdy je noc, protože pořád spím. Spím, protože mě nic jiného nebaví. Spím, protože spánek je to jediné, co mám. To, že spím tak moc, že pro mě probuzení není nic zvlášť příjemného, ba spíš naopak, připadám si, jako bych pomalinku umírala, je úplně fuk. Opět si totiž procházím vskutku zvláštním období, kdy mě na mé existenci absolutně nic nebaví, ale přesto pořád doufám v nějaký zázrak, který mi dá důvod vykopat se z postele a začít existovat tak, jak by se mělo. I když, kdo říká, že to, jak existuji já taky není existencí? Asi ten zmatený, přespalý hlas v mé hlavě, který si myslí, že je pátek ráno. Všechno a všichni odchází, zapomíná se na mě. Zřejmě. Mezi prsty prokluzují stará dobrá přátelství a padají do zapomnění. Končí. Blázen, kdo tvrdí, že za každým koncem čekají nové začátky. Já už jen končím. Nic. žádné procitnutí do lepších zítřků. a můžu si za to sama. možná to všechno, co se děje, se ve skutečnosti neděje. Možná jsou to jen výmysly.

odcházíš i ty, má platonická lásko! můj hnědooký příteli! A já se vůbec nebráním.

Změny nebo konce?

dobře

1. prosince 2014 v 21:22 hlody z mojí hlavy
No to je krása! Podívej na ty stromy!
jsou tak mrtvé a přitom upřímně nádherné!
Lidi kolem nich chodí a říkaj, že sou až moc dokonalý.
Smutně hledí do polí, zanechávají jejich duše němé.

A teď, hleďme! Vidíte to nic?
Tam, v tom koutě stojí!
do velkého, temného kabátu se choulíc
ještě většího a temnějšího světa se bojí.

má v očích prázdno,
na duši hloupý, možná trochu neopodstatnění stesk,
má v očích vás!
dva malé tvory, kračící krajem!
má v očích závist,
umírá, dáví se koncem.

Vidíš ty vlasy? Jsou jako slunce.
Vidíš ten úsměv? Nenávidím jej.
Slyšíš ten hlas, plný citu a lásky? Patřil mi jen krátce.
Lásko, ty naše lásko! v hrobě si tlej!

Nikdy ti to všechno nepovím tak, jak to cítím.