Leden 2015

Stalo se

21. ledna 2015 v 14:03 hlody z mojí hlavy
Takle se zlít za bílýho dne! Potácel se ulicí, lidi na něj koukali jak na idiota, vrážel do nich. Ale ona ho nechala! Nechala ho tam stát a koukat stejně nevěřícně, jak všichni kolemjdoucí, zrovna když se válel po zemi a marně se snažil zvednout, srovnat se. Lidi jsou ty největší svině na světě! A ženský dvakrát tolik. Dostala druhou šanci, a zradila ho. Pěkná byla, to je jasná věc, však na něj neletěj žádný jiný, než pěkný, ba dokonce krásný, ale byla to potvora. Chtěl milovat a být milován. Netoužil po ničem jiným, než po lásce, čistých citech, nic víc. I když to je asi nejvíc, co může člověk po tom druhým žádat, protože láska, ačkoliv se o ní všude mele a všichni všem cpou, že je všude kolem nás, je nedostatkový zboží, ta opravdová určitě, pokud teda vůbec existuje. No, a jemu se zachtělo lásky. Chtěl lásku, chtěl krásnou lásku s dlouhejma nohama a pevnym zadkem. A ta láska mu vrazila kudlu do zad. Hezký lásky jsou vždycky trochu zákeřný. Měl by trošku vystřízlivět a vrátit se do toho bytu, udělat něco s tou holkou. Leží v jeho posteli a asi nedejchá. Vlastně je docela mrtvá.

odešel

20. ledna 2015 v 20:52 hlody z mojí hlavy
Tohle je cílová rovinka.
Našel v bolesti vykoupení.
Euforie.
Krev.

Pět, možná šest minut do konce.
Kouká před sebe, vidí všechny svatý.
Mizí z něj život. Tak pomalu, a přece dosti jistě.

Hubí své démony, ty, co ničili jej.
ještě se na chvilku posadil, přemejšlel, a taky brečel.

a pak, pak už nebyl.


taje mi srdce!

19. ledna 2015 v 20:36
Bylo to všechno tak rychlé a nečekané. Přišla jsem, stála u zábradlí a snažila se být v klidu. Civěla jsem do mobilu a dělala, že nejsem vůbec, ale vážně vůbec, nervozní. Co bylo vlastně příčinou mojí nervozity? Vždyť o nic nešlo, dokonce i v tu chvíli jsem to tak vnímala. Věděla jsem, že o nic nejde i v momentě, kdy jsem nastupovala do auta, nasadila si sluchátka a poslouchala Bowieho, asi na uklidnění, řekla bych. Přesto jsem měla chuť omluvit se, říct že to dnes opět nevyjde. A ano, opravdu by mě to mrzelo, že jsem z toho opět vycouvala, možná jsem se chtěla trápit, a nebo jsem se chtěla zbavit toho tíživého pocitu, který je možná malinko neopodstatněný.

Nabídla mi cigaretu, pak druhou, třetí, možná i čtvtou, kdoví. A dnes ráno, když jsem procházela kolem hloučku kuřáků, co se bez ranní cigaretky nejsou schopni obejít, vybavil se mi celý ten krátký podvečer. Jak dlouho jsme tam vůbec byly? Vnímala jsem to jako věčnost, přesto mi přišlo, že jsme se loučily příliš brzy.

A nebylo to nic zvláštního. Byl to jen kontakt s tím správným, s někým, jako já.

Sněžilo. Když jsem odcházela, na město se snášelo pár bílých chuchvalců vloček, které při kontaktu se zemí tály, tak jako v ten den tálo mé srdce, tak jako tály mé zmrzlé ruce, když jsem se konečně mohla trošku ohřát.

bylo to fajn.


Sestřička

15. ledna 2015 v 21:01 hlody z mojí hlavy
Bylo to vskutku zvláštní, ten pohled na ni. Ani jste se jí nemuseli pořádně zahledět do očí, abyste věděli, že se nikdy pořádně nedozvíte, kdo doopravdy je. Seděla na schodech, pár metrů od tý nemocnice. Kouřila poslední cigáro a smutně hleděla do prázdna, kdoví, co se jí vlastně v tu chvíli honilo hlavou. Jak dlouho tam vlastně sedí? Minutu? Dvě? Hodinu? Či snad celou věčnost? Byla tak krásná. Naprostý ideál lidské existence - krásný, zničený, rozervaný. Na pokraji svých sil. Ó, sladká ironie! Procházím kolem snad po stý, pokaždý, když jsem blíže u ní, snažím se vyčíst víc a víc, ale nejde to. Jediné, co cítím, je všechno to utrpení a smutek. Jediné, co cítím, je všechno to smíření se smrtí. Je v tom víc než láska? Po sté první obcůzce byla pryč. Kam se asi poděla, sestřička s tak krásnejma nohama a plachým pohledem?

"samota"

8. ledna 2015 v 20:33 hlody z mojí hlavy
Pokaždé je to stejné - potkáme se za nějakých zvláštních okolností, či snad někde v supermarketu, přeskočí jiskra, jdeme do čajovny, koukáme si do očí. Jednou se na mě usmívá modrooký blonďák, jeden z mála, který opravdu existuje, jindy je to charismatický týpek s dredy a tím nejkrásnějším a nejupřímnějším usměvem, jaký jsem kdy viděla. Občas také tancujeme, opět si hledíme do očí a mezi námi je něco víc, možná něco víc než láska, možná jsou to naprosto upřímné, čisté city, něco lepšího. Bez zlomených srdcí a prázdných duší. Uplynulo tolik let, tolik prazvláštních lásek, jež v podstatě nejsou, a přesto se občas jeví mnohem reálnějšími než skutečnost sama. Je to zoufalé či krásné? Je to krásné. Usínat s pocitem, kteří snad ani ti nejzamilovanější tvorové na zemi nikdy nepoznají...

ztrácím se

1. ledna 2015 v 21:40 diary.
Vždy budu mít slabost pro tvé lepší alternativy. Vždy, při pohledu do jejich očí, budu cítit ten zvláštní chlad plný času s příměsí nenávisti a možná i s trochou lásky.

Protože ty jsi odešel, on odešel taky a ona pomalinku, ale jistě odchází též. Nikdo nezůstane večně. A asi ani vzpomínky ne. Vše je tak pomíjivé. My všichni jsme tak pomíjiví.

Ztrácím se v čase. Ztrácím se v tom, co je a marně lapám po tom, co bylo a pomalu mizí v propasti konců. A nevím, co si mám myslet. Nejsem si jista, jestli má cenu si vůbec něco myslet. Vždyť zaobírání se malichernostmi je jen pouhá ztráta času!

V posledních několika dnech sebe jen a jen překvapuji. Dělám věci, které bych si před nedávnem musela nechat pěknou chvíli projít hlavou. Teď ne, všechno mi je jedno. Jsem děsně nerozvážná. Zatím ještě nelituji, ale myslím si, že brzy budu.

jo, a mám novou platonickou lásku. je tak nevinná