Březen 2015

Óda na lampu.

29. března 2015 v 23:20
V tichu noci stojí sama,
utopená v myšlenkách.
Stará, tichá, štíhlá lampa,
co ze samoty prý má strach.

Pozoruje, jak svět žije -
miluje a nemiluje.
Ona stojí nehnutě,
tam na sídlišti vzadu v koutě,
kde v oknech v noci vídá věcí,
a jen tiše závidí,
vždyť i lampa potřebuje lásku přeci -
není jenom pro lidi!

Sic je jen kus železa,
jenž stojí tam už léta.
Ale i v jejím těle touha tiše vzkvétá.
cožpak by pro ni trocha lásky nebyla?

tři tečky

23. března 2015 v 0:13

Stále se nemohu zbavit té tíživé samoty
a utekla mi můza
a chcípu.



Chci jen tak tiše ležet a oddávat se tónům vojáků. A ne, nevím, kam se to všechno podělo. Prostě to je pryč, je mi z toho smutno.

Lámou se mi nehty.
Lámu se celá.
Pomalu se rozpadám, malá, tupá, zničená.
Proč to tak je, to mi, sakra, povíš ty.

Protože život je svinstvo,
co ničí ty mý nebohý nehty.
co bere dobro a dělá drahoty
duši mi to celou zajizvilo.

tak brzo.

je dvanáct.
všude ticho
kolem obchází,
tiše, předzvěst nesnází

Otázková čelenč bez otázek.

21. března 2015 v 17:48
Za učelem nalezení jistého "psacího tentononcu" (který jsem mimochodem opravdu našla a dokonce jsem se zařekla, že se jej v dohledné době opět pokusím vskřísit), projížděla jsem archiv starých článků a narazila na (děsně pubertální) článek, takovou typickou challenge (ony ty názvy v angličtině mi malinko lezou na nervy, ovšem ani taková "výzva" nezní dvakrát nejlíp, takže je to v konečném výsledku vlastně celkem jedno) plnou otázek (které se netýkají jen kdejakých hlodů, ačkoliv se tam občas nějaké objeví, ale co). A ač se mi tyhle věci jeví jako přinejmenším trochu pubertální, řekla jsem si, sakra, proč ne, pořád na tyhle věci mám nárok!

(a té růžové obludy si nevšímejte, fakt nevím, proč tam je - žřejmě jen tak, z rozmaru)

(teď mi tak dochází, že, ačkoliv se ona výzva jmenuje question challenge, otazník se v ní neobjevil ani jednou,.. hm, ale koho to štve)

nopenope

19. března 2015 v 23:16 jsi a nejsi
Aaach, nostalgie. Příliš mnoho světla. Bolest hlavy. Otupělost. (tupost). Spala bych, ale nemůžu. Žila bych, ale sakra, vždyť to snad ani nejde!

A ten hlas je ti tak podobný. Stále dokola a dokola zní v mých uších. Není tvůj a přesto je ti tak blízko. Přesto jsi mi díky němu ještě blíž.

Jsi a nejsi. Nejhorší na tom všem je, že byť to zní tak děsně poeticky a krásně, je to jen prostá skutečnost. Na poetičnu je něco nadpozemského. Na skutečnosti je něco skutečného - něco nesnesitelného. Vítej v realitě, ty idiote.

Už mě to přešlo, nemiluju. Dobrou.

Já fakt nevím, jak tyhle hlody pojmenovat

18. března 2015 v 22:14 diary.
Nacházím skladby, které hrávaly v rádiích, když mi bylo něco málo přes věk, kdy jsem začala mít ty prvotřídní iluze o světě a o koncích, které se brzy tak rychle a v podstatě celkem bezbolestně vytratily, a dnes, oproti oněm prazvláštním letem bez internetu, jsou mi známy i jejich názvy. Zvláštní.

Přestávám doufat, snít. Jsem smířená s tím, jak se věci mají a začíná mě to bavit. Ona ta prázdnota přeci jen neni zas tak špatná. Teda, svým způsobem je nesnesitelná, ale na druhou stranu, když si člověk zvykne, snižují se veškeré jeho nároky a potřeby a vše je tak nějak snazší. idk. ale nezní to tak, jako bych stála před svým starým já, před všema svýma láskama neláskama, a cpala jim, jak jsem jinej, uvědomělejší člověk. Já nejsem jinej člověk, jo, a nikdy nebudu, a je mi to jedno. fuuuuuuu, letargie! Prostě mám jen dnes večer jeden z těch optimističtějších pohledů na svůj život a říkám si, že jako ono to vlastně sakra není vůbec zlý. A je jedno, jestli je to všechno tím, že jsem si zvykla, nebo tím, že jánevimcosakra.

A těším se, až začnou kvést všechny ty barevný obludnosti a budou zatraceně krásně vonět. Vydám se na krátkou procházku do míst, kde rostou šeříky - spousta šeříků, podívám se na ně, očuchám je, chvíli na ně budu hledět, načež se otočím a s vědomím, že jsem šla takovou dálku jen kvůli pitomejm keřům si budu razit cestu zpět do své nory.

Jo, a taky se těším na léto. Až budu moct chodit bosá po zahradě s osmdesáti procentní pravděpodobností, že to má nebohá noha jako každý rok schytá od včely či jiné zrůdy, a nateče tak, jako každý rok.

Ono to bude fajn, bude to sice pořád stejný, ale bude to fajn. hahaha

Být či nebýt

13. března 2015 v 15:24
Proklínám tě, ty bezpáteřní zrůdo, která mi zlikvidovala blogovou existenci! Bez ohledu na to, kdo vlastně jsi. I když na tom mám značný podíl i já a má stupidní neopatrnost v kombinaci se snahou si byť jen trošku zvýšit sebevědomí (pochopitelně to vše mělo úplně jiné důsledky, ale to už je pasé - doufám).

Ale stejně nevím, jestli se vracím, nebo loučím.

Mám to tady moc ráda. Domnívala jsem se, že k novému blogu, který jsem si před nedávnem musela z důvodu nehorázné touhy vypsat se, založit, si vybuduji stejný, nebo alespoň z poloviny tak dobrý vztah, jako jsem měla k tomuto. Třebaže to zní i z mého pohledu dosti absurdně, myslím si, že to nejde. I když to je jen blog. Tenhle si získal moji důvěru a hlavně otevřenost. Když píši do toho nového, zkrátka tomu něco chybí.

Říkala jsem si, že se sem někdy vrátím - počítala jsem tak rok, až se zapomene, rozhodně jsem si nemyslela, že to bude dnes. Jojo, i za malé chyby se platí - a někdy i víc, než za ty velké.