Všechno to jsou jen prázdný a vlastně celkem dost zbytečný prosby. Prosím kamkoliv jdu, pohledem, slovy, tím, co píšu. Jen málokdo to pozná, všimne si. Je to smutný a trochu zoufalý, ta hloupá, stupidní nevyrovnanost mě samotný, jež neví, co sakra vlastně chce. Nevím, kde to štěstí hledat, nevím, kde je skrytý. A tak jen sedím, píšu a doufám. Naivně doufám. Fuj.

A přitom je ta naivita, to hloupý čekání, vlastně celkem fajn. Nevím, jak bych to řekla. V těch několika větách, co sem čas od času hodím, jde jen s těží popsat to všechno co cítím a co necítím.. Na jednu stranu jsem si plně vědoma skutečnosti, jak moc v tomhle věku, v tomhle období, teskním po oné spřízněné duši. Jedna část mého já by si povzdechla a pomyslela, jak hloupá jsem, že život, svět, nabízí spoustu dalších, lepších věcí. Ta druhá by na ono tvrzdení odvětila, k čemu že to všechno je, když onu krásu nemá člověk s kým sdílet? To první já stále kříčí, jak hloupá jsem a nechápe. To druhé jen tiše pípá. A přesto vše má asi pravdu. Možná je to blbost, ale koho to žeře.

Přeci jen jsem člověk a ne že ne. Byť tak většinu času nepůsobím. Nevím, kde se ve mně všechen ten chlad bere, vlastně k tomu opravdu nemám vůbec žádný důvod.

Smutný, tak smutný, ono mrhání časem. životem.

Motám se, ale už si nepřipadám uboze. Ještě minulý týden bych se styděla za sebe samou, potácející se chodbou vstříc koupelně, neb můj močák je poněkud plný. Lhostejná a přehnaně šťastná, protože prostě letargie.

A vlastně se mi opravdu nechce na nic stěžovat. Možná proto, že jsem si zvykla, třeba to stále v hloubi své malé dušičky vnímám jako utrpení, nebo se mi můj způsob bytí zalíbil. Přeci jen je jiný a takový pohodlnější, než životy ostatních - plné zbytečných přátel, lásek v nepravém slova smyslu. Já nechci nic pseudoidního (to slovo neexistuje, řekla bych, ale koho to žere), chci pravé přátele - nechci být obklopena lidmi, které, když se nad tím vším pořádně zamyslím, vnímám jen jako jistou výplň toho malého všehoničeho, nechci lásku, která vlastně láskou není. Chci mít doopravdy. Bože, proč si lhát?

Vejde-li člověk do mého pokoje, zvlášť poslední týden mu může činit jisté potíže dostat se zkrz spoustu věcí, jež se válejí po zemi, hlouběji do útrob mého skromného bydla. Také jej může praštit do nosu pofiderní neidentifikovatelný zápach, chcete-li (takto, vážení přátelé, smrdí lhostejnost mísící se s červeným vínem, které do sebe poslední dny po večerej nalívám, mimochodem, je fakt moc dobré). Mírná lhostejnost k bytí, k času, ke všemu. Vše je tak rychlé a hektické, že jsem pomalinku rezignovala na dosti zbytečné snažení ten pitomej čas chytat, nestíhám nic, dokonce mám pocit, že v mém imaginárním harmonogramu, který skýtá jen ty nejzásadnější úkony, neb na to ostatní jsem již od přírody zkrátka a dobře příliš líná a vlastně to není nic podivuhodného a už vůbec nic, čím by bylo nutné se zabývat (ostatně, i o zbytku a o tom, zda je zbytečný či ne, by se dalo polemizovat), nezbývá čas ani na tu pitomou sprchu. Nevím - je to snad prokrastinací, která stále nabývá na intenzitě?

Jediné, co mě v poslední době deprimovalo, a poměrně dost ničilo moji hektickou existenci (snídaně, svačina, oběd, večeře, večeře o půl třetí ráno,...), byla písemka z matematiky, které jsem se minulé pondělí úspěšně vyhnula (za dvouhodinové chození kanály - s nadsázkou řečeno, nechtěla jsem být spatřena někým z kantorů - to vskutku stálo, nelituji ani minuty), protože z matematiky poněkud propadám (vlastně ne, ale jsem skeptik) a protože jsem byla příliš líná s tím o víkendu něco dělat, třeba se to doučit nebo tak (vlastně jsem se o to pokoušela v neděli, kolem dvanácté večer, načež jsem si uvědomila, že je tak trochu, jak to jen říct, pozdě, zkurveně moc pozdě a že jsem pitomá káča, ale to už asi všici ví, že?) To je jedno, valstně vůbec nevím, proč Vám to říkám. Jsem zase připitá.

Také mě poslední týden (to se fakt všechno odehrává jen tento týden, nebo si to, co se událo předtím vůbec nepamatuji?) popadla, fuck, jak to jen říct abych nezněla nadrženě (protože nejsem), taková menší touha po lásce (s tou nadržeností to fakt nemá nic společného, chci se jen lísat), což je fakt zvláštní, vzhledem k tomu, jak frigidní většinu času jsem. Dost však bylo řečí o věcech jako je tato.

Vlastně bych řekla, že řečí bylo už dost. Ne proto, že by už nebyly, žvanila bych pořád, ale začíná mi to všecko lízt na mozeček. A ještě jsem se chtěla učit, milej Deníčku.

Čím víc se nutím k dokončení té pitomé, fakt hrozně zatraceně moc, pitomé čelenč, tím větší mám tendence odpovídat v krátkých větách z nichž úplně sálá podrážděnost a lhostejnost. ALE JÁ UŽ TO FAKT CHCI DODĚLAT A PŘÍSAHÁM, ŽE SE JIŽ NIKDY DO NIČEHO PODOBNÉHO NEPUSTÍM!!! Vážně, připadám si jako třináctiletá blogerka, co neví, o čem by psala. Ale já vím, o čem psát, jen to chci prostě dodělat, sakra, a to ještě ani nejsem v půlce.

Nedobře na těle, nedobře v těle.

Schoulená v klubíčku,

s prázdnotou v srdíčku.

Život si jde krásně do prdele!

Bez myšlenek, v bílém bytě

moje mysl tiše křičí.

Jsem malinko na úbytě -

to jak žiju, to mě ničí!

Jsem zpět a spolu se mnou i moje otravná čelenč! (Obtěžuje především mě. Plna odhodlání jsem se na ni vrhla a teď, když všechno to nadšení už dávno opadlo, vrhá nevítané stíny na mé plány, které nemám. Prostě mě zatraceně otravuje. Chci ji dodělat, ale stejně ji nikdy nedodělám). Tak či onak, dám sama sobě a svým pokusům to tady vzkřísit, ještě šanci.

Volám o pomoc. Volám, ale nikdo mě neslyší, protože volám pozdě.

Volám do ticha, smutek a lítost se vpíjí do mé duše.

Zdá se mi, že umírám rychleji, než všichni ostatní. Vypadá to, že až mi bude dvacet, třicet, nebo i čtyřicet, budu mrtvá, a přesto budu stále žít. Jen jiným způsobem - tím mým.

Nejsem zamilovaná, nemám zlomené srdce. Jen chci být jako člověk - poněkud tupý, s prostými potřebami. Chci se cítit jako člověk. K bytí přeci patří i spokojenost, nebo ne?

Ani nevím, kdy poprvé jsem si řekla, že to všechno jednou přetrvá. Jsou to týdny? Měsíce? Je to rok?