Všechno to jsou jen prázdný a vlastně celkem dost zbytečný prosby. Prosím kamkoliv jdu, pohledem, slovy, tím, co píšu. Jen málokdo to pozná, všimne si. Je to smutný a trochu zoufalý, ta hloupá, stupidní nevyrovnanost mě samotný, jež neví, co sakra vlastně chce. Nevím, kde to štěstí hledat, nevím, kde je skrytý. A tak jen sedím, píšu a doufám. Naivně doufám. Fuj.
A přitom je ta naivita, to hloupý čekání, vlastně celkem fajn. Nevím, jak bych to řekla. V těch několika větách, co sem čas od času hodím, jde jen s těží popsat to všechno co cítím a co necítím.. Na jednu stranu jsem si plně vědoma skutečnosti, jak moc v tomhle věku, v tomhle období, teskním po oné spřízněné duši. Jedna část mého já by si povzdechla a pomyslela, jak hloupá jsem, že život, svět, nabízí spoustu dalších, lepších věcí. Ta druhá by na ono tvrzdení odvětila, k čemu že to všechno je, když onu krásu nemá člověk s kým sdílet? To první já stále kříčí, jak hloupá jsem a nechápe. To druhé jen tiše pípá. A přesto vše má asi pravdu. Možná je to blbost, ale koho to žeře.
Přeci jen jsem člověk a ne že ne. Byť tak většinu času nepůsobím. Nevím, kde se ve mně všechen ten chlad bere, vlastně k tomu opravdu nemám vůbec žádný důvod.
Smutný, tak smutný, ono mrhání časem. životem.