Červenec 2015

Prázdniny, nojo, prázdniny!

14. července 2015 v 1:15
Obklopena romantickou hudbou a filmy, co ke mně absolutně nesedí. Znuděná, prázdninová. Upřímně fakt nevím, co tady pohledávám - teď snad ani nemyslím svět, co je mi do toho, k čemu tady vlastně jsem, dnes si nepřipadám zbytečná, dnes jsem lhostejná, což je svým způsobem krásný, jde spíš o to, co dělám tady, na blogu, proč právě teď vůbec něco píšu, když vlastně ani nemám, co říct. Nebo je toho hrozně moc a já se v tom všem ztrácím. Je toho tolik, že vlastně není vůbec nic. A nebo fakt není nic, což by bylo ještě horší, protože pak by to všechno mělo ještě menší smysl, než má teď. Bez těch ztrastí a občasných slastí by byl život jedna velká prázdnota. Ticho, tma a nic víc. Ačkoliv mám občas pocit, že přesně tohle, bez ohledu na to, zda můj život ty dvě věci postrádá čí ne, celá moje existence je. A i když jsem před chvílí říkala, jak je mi dnes to, jestli jsem zbytečná nebo jo, lhostejný, asi mi nezbejvá nic jinýho, než začít žvanit přesně o této problematice. A nebo taky ne - totálně na to dlabu, neb je to stejně k hovnu jako já.

Prázdniny jsou na jednu stranu, nebo na víc, žejo, hrozně fajn - člověk, nebo spíš něco/někdo jako já - nikam nemusí, může si zalézt do své skromné chýše, z níž vystrčí paty jen v případě smrtelného nebezpečí, hladu a potřeby na wc, kouká na Misfits, protože jsou sakra boží, snaží se dočíst nějakou Kingovku, která je mimochodem hrozně super ale jí se z neznámého důvodu vůbec nechce číst - raději bezmyšlenkovitě čučí do stropu a neustále si čte nápis, jenž na něj před nedávnem s mírnou křečí v zádech a s vynaložením obrovského úsilí vepsala černou temperkou - a dělá přesně to, na co během těch zatracenejch deseti měsíců školy nemá buďto čas, nebo náladu. To jest onou lepší stránkou dní jako jsou tyto. Ta stinná, místy neúnosná, se mne v posledních dnech zmocňuje čímdál častěji, a to je za mnou teprve čtvrtina volna. Jak už jsem řekla - je fajn být doma, protože doma, zvlášť když jedinej živej tvor v dosahu celkem slušný vzdálenosti jsem já, psy nepočítaje, neb nejsou otravní jak leckteří členové naší rodiny, je prostě nejlíp. K činnostem, jako je nicnedělání, mírná sebelítost, která nikomu, dokonce ani mě samotné, nijak neškodí, sledování seriálů a případné četby (ať už knihy, či jen nápisu na stropě) - respektive činnostem, kreré nadevšecko miluji - pochopitelně patří neustálé cpaní se kdečím. Což je jednou z věcí, které mě na té spoustě volného času štve. Prostě pořád, jakože fakt sakra do hajzlu, pořád, něco žeru. Navíc se momentálně nacházím v té naprosto nejmíň neproduktivní fázi neustálého koloběhu mého bytí, takže, i když jsem si koupila super boty na běhání, i když se mi podařilo zpracovat Mutti, že začneme cvičit, jinak budem tlustý a prostě totálně k hovnu, se prostě jen válím, žeru a kynu. Tomu pochopitělně následují neoblomné a celkem dost stupňující se pocity méňěcennosti a kdejaký další blbosti, jež mi poněkud ztrpčují můj už tak dost trpký život. Další, ovšem ne tolik častou nepříjemností, se kterou se během prázdnin potýkám, je, k mému vlastnímu a zřejmě i vašemu údivu, touha po lidech. Nojo, sakra, vždyť jsou prázdniny, je léto, sakra! Normální lidi pořád někam lezou, potkávají spoustu dalších lidí a soudě dle všech těch reklam na Colu, z nichž je mi fakt kurva smutno, jim je asi fajn, ne? Noojo, jenže já na tohle asi nejsem, ale neuvěříte mi, jak těžký je to tomu umírajícímu zbytku normálního člověka ve mně, vysvětlit. Jednou pojde, chcípne, zetleje a bude klid.

Toť vše. Štvalo mě to ticho tady, na tomhle hnusáckým blogu. Mám ho ráda jako svoje dítě, který nemám, možná dokonce i víc. Nechci to nechat chcípnout jako ten zbytek mýho normálního já. Tudíž se vrátím. Budu se vracet pořád, dokud i ta moje hnusná část nechcípne.

znovu a znovu

2. července 2015 v 23:50
Bolí to, hrozně to bolí. Sžírá mě to celou, jako by uvnitř mého těla byl jed, co všechnu tu bolest, všechen ten bordel, způsobuje.

Ale není to jen o té fyzické bolesti. Možná odezní, možná ne. Ale zvyká se na ni mnohem snadněji. Možná jsem tím jedem já samotná a ta fyzická bolest je druhotná a ve srovnání s tím zbytkem, naprosto nepodstatný a opomenutelný. Jsem jed. Ničím se, ničím všechno. Celej svůj život.

A pomalinku otrávím všechno a všechny, co se mi přiblíží. Protože, sakra, já jsem fakt hroznej člověk. Jasně, nikdy jsem neměla všechno, vždy bylo něco, s čím by byl můj život lepší, ale možná to nebylo tak zlé. Jenže já nebyla a nikdy nebudu schopna těšit se z toho, co je teď a co mám. A že může bejt vždycky hůř.

Možná fakt nezbejvá nic jinýho, než zabít to svoje staré já. Být stejně tak bezcitná jako bylo ono - naposledy. Ale na tohle nemám sílu. Nejsem schopna se toho všeho zbavit. Zlikvidovat veškerej svůj přístup k lidem, k životu. Co by ze mě zbylo, kdybych se oprostila od té temnoty? Člověk? Co když se jím bojím být?

Vše je tak hrozně smutný a zároveň neuvěřitelně těžký. Chci žít, ale nevím jak. A ten zatracenej čas letí tak rychle. Vždyť i kdyby mi ten život šel, stejně by brzy skončil.

Třeba fakt nemá vůbec nic cenu.