Září 2015

*nechutně sprostá nadávka*

18. září 2015 v 11:44
Nahoru a dolů. Jako na debilní horský dráze, ze který se mi však nebude dělat tak nechutně špatně, jako z tohohle způsobu života. Nahoru a dolů - pobyt nahoře je tak pomíjivý a jízda dolů věčná.


Nevím, jestli mi je fakt špatně, jestli to potřebuju, nebo jesti se mi myšlenka, že je všecko k hovnu v noci jentak tiše a nenápadně vkradla do hlavy a teď se přetvařuje, že je mojí vlastní. Každopádně je to k hovnu, páč právě teď už jsem zase tam, kde jsem byla před tejdnem, ač se zdálo, že jsem se, z nějakýho fakt neznámýho důvodu, jenž mi je vskutku záhadou, že je líp. Možná mě hřála ta má pseudo láska - ta je taky pryč. Ale nemůžete mi to zazlívat, vždyť my dva se vlastně vůbec neznali (a doteď tomu tak stále je - kdo nezažil, nepochopí)! To jen já, ta, žijící někde mimo realitu, jsem nějakým způsobem začala k oné osobě chovat určitý pocity. Jenže když je to všechno takhle, jen stěží se udržíte tam, kde jste a kde byste opravdu převelice rádi alespoň na pár tejdnů setrvali. Jojo, láska je super, jen škoda, že je tak pomíjivá, jak už jsem řekla.

Čas letí rychle jak svině, já nestíhám. Nestíhám žít, zatímco pozoruju ostatní, jak pomalu stoupají, jak se dopracovávají do míst, kam chtěli, jak jsou hrozně happy. Nebo alespoň ona, což mě štve nejvíc. Jsem ráda, že stoupá, jen mě mrzí, že já padám. Nechci ji stáhnout dolů, a tak se jí asi dřív či pozdějc budu muset zřeknout a opustit tak něco, co ten pád značně zpomaluje. Nebo spíš zpomalovalo?

A pak je tady ta zkurvená bolest, jež má určitě ještě zkurvenější opodstatnění. Třeba je to jen volání o pomoc. Nevyslyšený.

nepravidelná dávka bytí

9. září 2015 v 21:39
Všechno je beze smyslu, všechno je bez cíle. Jsem tady, to je pravda, fyzicky se tady nacházím, jojo. Ale jsem tady i tím, co je ve mně? Možná jen z části, neb občas mám pocit, jako bych celej svět sledovala zpoza nějaký clony, která navíc spoustu věcí obrací naruby a vytváří pěkně hnusný, zkreslený iluze o všem možným. Navíc si různě pohrává s mými hodnotami, nebo spíš tím, jak by měly vypadat a vytváří něco, díky čemuž zřejmě skončím někde na ulici s krabicovým vínem a těma nejlacinějšíma a nejnusnějšíma cigaretama. A permanentní bolestí hlavy.

I když, mám já vůbec nějaký hodnoty? I ty nejprimitivnější? Všechno mi je jedno. Do tý doby, než je všechno fpiči a nezbejvá mi nic jinýho, než pokusit se nahlédnout zkrz tu clonu, vrátit se zpátky do toho normálního světa, jenž už na mě asi dávno zapomněl.

Nic nemá smysl a všechno je prázdný. Všechny dny jsou prázdný. Svým způsobem hezký, ale prostě nesnesitelně prázný. Ovšem, položím-li sobě samé záludnou otázku, a sice, čím tu prázdnotu zaplnit, nemám ni tušení. A zamyslím-li se nad tím, zda vůbec chci, aby se ona prázdota vytratila, váhám, neb ji mám svým způsobem poněkud ráda.

Mám ráda ono posedávání na různých místech, topíc se v kdejakých myšlenkách. Mám ráda cesty vlakem, znavená tím, co jim předcházelo, lhostejně poslouchající hudbu, jež hraje ve sluchátkách. Plná melancholie, smutku. Mám ráda rutinní opíjení se, zalezlá v pokoji, zahleděná do monitoru a do sebe samotný. Ale občas je to prostě moc. Občas je to nesnesitelný.

Chci toho říct ješte spoustu. ale vlastně nechci.

jo, a pořád jsem in love (sice ne tak, jak bych asi měla, ale i tak...jo, a je to hrozný), ale o tom jindy.