Říjen 2015

tak to vidíš

28. října 2015 v 21:38 jsi a nejsi
Už k tobě nepatřím.

Cejtím, jak se všechny ty vazby přetrhávaj a mizej někde v hlubokejch propastech času. A já asi pomalu mizím s nima. Zatímco ty stoupáš vzhůru.

Jsem plná žalu, závisti a možná i jistý nenávisti. Protože já nechci padat. Nechci ani setrvávat na místě, zatímco ostatní opravdu žijou. Nechci stát v těch temnejch hlubinách mý mysli, uzevřená do sebe, a pozorovat, jak jde všechno do kytek. Jako úplně všechno.

Nemůžu se na tebe ani podívat, aniž bych necejtila všechnu tu cizost. Nevidím ve tvejch, kdysi dávno tak plachejch, očích nic přátelskýho a důvěryhodnýho. Zmizelo to.

A asi jsi měla pravdu s tím, co jsi mi v pátek řekla.

*neopodstatněnej večer

24. října 2015 v 14:30 (ne)pravidelná dávka bytí
Poslední dobou jsem na mý poměry nějak podezřele často pryč. Daleko od města, který mi pomalu začíná lízt krkem. Zvlášť mnohý místa, jako třeba to nedaleko čekárny, u trafiky, schovaný za několika stromy, kde je to každý ráno cejtit ranní cigaretou, a kde se to co minutu hemží všema možnejma lidma, jejichž tváře jsou mi žel bohu všechny známy. Nemám ráda tuhle jednotvárnost, nemám ráda cesty do školy a ani cesty ze školy. Nemám ráda návraty domů a ještě míň mám ráda ten dotřernej pocit, kterej se mě pokaždý, co jako vždycky odložím svůj kabát, z kapes vytáhnu mobil a ten položím na stůl, zmocní - tupě se zahledím před sebe, tam, kde stojí lampička, a ten svinskej pocit mě úplně sevře. Jako by křičel "Co teď? Co kurva budeš dělat teď? Proč seš vůbec tady, když všechno postrádá sebemenší smysl?" A není to takovej ten pocit, kterej máš ty, není to blbá domněnka ani nic jinýho, je to něco, co je v tobě, něco, co křičí z každý části tvýho bytí, potihu, a o to víc nepříjemně. Je tak hnusně skutečnej a ještě hnusnějc pravdivej. Tak moc pravdivej, že mě samotnou přesvědčil a když se čas od času ozve, jen tiše přitakám, občas se pousměju nad svojí absurditou.

takovej nijakej a všelijakej

20. října 2015 v 19:29 (ne)pravidelná dávka bytí
Jeden takovej malej vyvrhel v shluku spousty dalších, poněkud starších. Konečně jsem někam zapadala.
Po celým sále byla cejtit kocovina a podivný odpolední ráno.
Přicházeli, v rukou sklenky vína, láhve s pivem, několiko podivných hrníčků s grogem nebo co to bylo. Takoví malí bohemové.

Jeden se dokonce posadil ke mně, když jsme tam venku netrpělivě všichni čekali. Byl opilej a hrozně sám - tak moc mu to bylo znát na očích. Ta, samota, hlavně ta samota. Že prej čeká na manželku, říkal. Manželka nepřišla. Pak řekl, že je rozvedenej, že mu nikdy nešla chemie a matika, a že je prej vystudovanej archeolog. Měl s sebou flašku piva, nevim, co to bylo, a když odešel za nějakou známou, nechal je na stole. A pak už se nevrátil. Kdoví, jestli vůbec pak vešel do toho temnýho sálu pár kroků od stolu. Kdoví, jestli si neřek, že to vlastně vůbec nemá cenu a nevrátil se do toho ještě temnějšího pokoje někde na konci města, kde to bylo chlastem cejtit víc, než kdekoliv jinde. A nebo taky ne. Kdoví.

A když jsem odcházela, chtělo se mi plakat. Ne kvůli tomu sálu, ale kvůli tý hnusný realitě, co se co chvilku snažila proplazit dovnitř. Svině jedna. V tý tmavý uličce mě popadla a pořádně mnou zacloumala. Byla jsem zpátky a začala plakat.

Plakala jsem i cestou domů.


je mi smutno, fakt že jo.

18. října 2015 v 18:44 (ne)pravidelná dávka bytí
Je mi smutno, nehorázně smutno. Nevím, jestli to všechno je koncem týdne a nadcházejícím pondělkem, který sebou zřejmě přinese všechnu tu nežádoucí jednotvárnost, kterou celej můž dosavadní život oplývá, a která na minulý týden na chvíli zmizela, nebo jestli to je tím filmem, co jsem před chvílí shlédla.

Pociťuju přázdnotu a zároveň obrovskej chaos. Chtěla bych si svýho bytí vážit tak, jako si jich na konci váží všichni ti zidealizovaní hrdinové béčkovejch romanťáků, u kterejch brečím jen když se chci cejtit jako správná náctiletá naivka. Nechci cejtit prázdnotu. Proč má všechno tak dlouhýho trvání!

A nevím, co chci, nevím, po čem že to vlastně tak toužím. Možná toho nikdy nedosáhnu vzhledem k mojí povaze, protože vždy bude něco špatně, vždycky se mi nebude něco líbit. Ale kdo pak má se všemi těmi pocity existovat? Zvlášť když ze svých už tak dost nízkých nároků, to mi věřte, nechce slevit.

Ale všechno mě omezuje - to, kde žiju, to, jakými lidmi jsem obklopena. Všichni jsou úplně jinde, tohle místo je úplně jinde.

Chci vypadnout, nechat to všechno za sebou. Místo toho jen deaktivuji všechny možné účty, protože to je vlastně to jediný, co ve svým pitomým životě můžu udělat a cejtit se pak o trochu líp, jako jinej člověk. Zřejmě na chvíli zmizím z míst, kde jsem dloluhé měsíce setrvávala, zatímco mi nenápadně vymývalo mozek, zatímco mi kradlo všechna slova, a navrátím se sem. Ale kdybych jen mohla, skoncuju to všude. (musím si koupit nějakej pořádnej deník, ne ten, co mám teď, protože je fakt nechutně optimistickej, až se mi do něj skoro nechce psát, a přitom se mi zdá, že poslední dobou shledávám tento způsob zaznamenávání jako ten nejpohodlnější. Asi už se pomalu vytrácí ty tendence sdělovat vše světu. Bude ze mě jedna velká kulička tajemství.)



Ach, můj drahý

10. října 2015 v 20:46 jsi a nejsi
Víno si pašuju v červeným hrnku s puntíky, protože i já sama si připadám poněkud zvláštně, když několik večerů po sobě piju. A ač otcovy pohledy zřejmě nejsou podezíravými, zmocňují se mne mírné obavy z toho že i on nabyde podezření, že jeho sedmnáctiletá dcera mírně tíhne k alkoholu, a kdoví, co bude zítra, že!

Počítám, jak dlouhýho tvání ta náklonost k tobě vlastně má, můj drahý. A i když to vlastně není ani rok, nebo možná jo, kdoví, všechno je tak mlhavý, jeví se to jako věčnost, kterou nevím, jak vnímat. Je krásná nebo mě likviduje? Občas je nádherná, zkurveně boží. Většinou se mi ale chce umřít.

Ani nevím, jak je možný, že jsem se k něčemu takovýmu dopracovala, protože je pravdou, že jsem v tomhle směru velice zdatná, vždy jsem schopna říct dost - je na čase hnout se z místa a zamezit tak jistým nepřijemnostem, který sebou ta skutečná láska, ke který mimochodem, jak se mi zdá, nemá tenhle cit příšliš daleko, přináší. Nechť chcípne má bůjná fantazie a schopnost utvářet lidský charaktery tak, že by jeden hned měl chuť se do nich zamilovat. Ty nejsi ty, jsi někdo jinej, ale přesto, pokaždý tě potkám, mám chuť na tebe začít mluvit a možná tě i políbit jako starýho známýho, nebo jako zkurvenou lásku mýho zkurvenýho života.

Stejně je zvláštní, že zrovna ty jsi tím, ke komu budu tíhnout nejvíc.