Listopad 2015

střípky a střepy

30. listopadu 2015 v 20:24 (ne)pravidelná dávka bytí
Chvíli jako by bylo ticho. Vznáším se po vlně, která zdárně setrvává na jednom místě, a přesto je plna toho, co ostatní věci postrádají. Ukolébává mě, a přitom jsem stále při smyslech. Klesám k jejímu nitru, a přesto stále vidím to, co z počátku.

Prsty vyťukávám melodii do podlahy.

Jindy zas, když zavřu oči, je všechno pestřejší. Bolest, smutek, radost i rozkoš. Stupňují se a já se v nich topím. Topím se tak moc, že se z jejich spárů nechci nikdy vymanit. Topím se tak, že i hodiny jsou vteřinami a já chci víc a víc. Tóny se pomalu táhnou, a až se vytratí, budu plakat.

...



Nákup

24. listopadu 2015 v 17:53 hlody z mojí hlavy
Kolem jedenácté ráno se otevřely dveře jeho pokoje a vešla matka. Hlava mu ještě třeštila jak střep a jakmile pořádně otevřel oči, světlo, které se dotěrně vkrádalo do místnosti, jej takřka oslepilo. Pokojem se linul nepříjemný pach směsice různých lihovin a cigaret.
"Už nejsou rohlíky" řekla, a takřka lhostejně se rozhlédla po pokoji. Není to žádná novinka, že její syn, kterému už táhne na třicet, bez sebemenšího vzdělání, ambicí a vůbec, bez vidiny alespoň snesitelné budoucnosti, po večerech flámuje. Ať už sám v tom smrdutém pokoji, kde, jako by se zdálo, se snažil vymanit ze sevření něčeho tak tíživého, že kdokoliv jiný by pobyt v jeho těle již dávno vzdal, nebo někde po barech s rádoby kamarády, kteří nejsou o moc lepší, než on sám. Její milovaný synáček - ten, co uměl mluvit dřív, než sousedovic Adéla, ten, co jí každé pondělí nosíval kytky, které natrhal cestou z družiny. Ten synáček, co se teď válí na staré posteli, u níž večer co večer s manželem usedali, aby mu popřáli dobrou noc, a vypadá, jako by už pár měsíců nežil. "A taky došlo máslo. Měl bys zajít nakoupit dřív, než ti zavřou, protože já už nikam nejdu. A pohni si, v neděli zavíraj brzo." Odkopal ze sebe peřinu a mlčky se odebral do koupelny. Ach, co se to s tím klukem jenom stalo!
Seděla v kuchyni a pročítala včerejší noviny, když za sebou vztekle zabouchnul dveře bytu a vydal se, zřejmě kamkoliv jinam než do obchodu.
***
"Opravdu den jako stvořený pro bezcílné potácení se městem!" Pomyslel si. Z kapsy vytáhl krabičku cigaret, vyňal poslední kus a vztekle s krabičkou hodil na zem. Zapálil cigaretu, na chvíli se zastavil a rozhlédl se kolem sebe. Dnes je opravdu hnusně. To slunce je ještě otravnější než obvykle, na to, že je už listopad. Zrovna procházel kolem dětského hřiště. Všude se rozléhal smích, pln naivních představ o životě a nechutné radosti, dral mu uši. A možná i duši. Třeba dopadnou líp, řekl si a přidal do kroku, protože pohled na všechny ty děti a jejich maminky v něm vzbuzoval poněkud nepříjemné pocity. Bylo mu smutno a měl vztek.
Když vešel do hospody o ulici vedle, zapadlé mezi starými domy, hospodský, takový vysoký, pohublý padesátník jej probodl pohledem. Sotva udělal krok, sotva se za sebou chystal zavřít dveře, hrubě jej okřikl. "Co ty sem lezeš, člověče! To jsi natolik blbej, že si ani nepamatuješ, jaký divadlo jsi tady včera zase ztropil?! Jenže tentokrát to bylo naposled, rozumíš sakra?! Naposled! Normálně tě tady už nechcu ani vidět, jasný? Prostě vystřel!" Prudce vymrštil ruku, aby mu ukázal východ, že shodil sklenici, která stála na pultu. Tichem skoro prázdné hospody, kde jen vzadu v rohu u záchodků se v láskyplném sevření krčili dva milenci, se rozezněly stovky střepů. Chvíli ještě stál ve dveřích, marně se snažící vybavit si, co se vlastně toho večera stalo, a nakonec, dle výrazu hospodského, usoudil, že bude lepší nad tím vším dumat venku, v tom slunečném dni.
Jenže tohle byla úplně poslední hospoda v tomto městě, do níž měl ještě přístup. Poslední hospoda, ze které jej nikdo nevyrazí sotva do ní vkročí, o které věděl, a on si byl jist, že místa, kde se může po večerech schovávat před životem, zná lépe, než své vlastní boty. Zvláštní, že většinu incidentů, zapříčinění toho všeho, si vůbec nepamatoval. Vše nabylo takové jednotvárnosti. Jaká škoda. Mnohem větší škoda však je, že už nemá kam jít, že nemá kam utéct. "Ne, tohle je zatracenej průser!" zařvalo mu cosi v jeho mysli. Teď bude muset do toho obchodu. Bude se tam muset vrátit. Po tak dlouhé době.
"Pivo, cigára, rohlíky. A ještě něco. Hmmm, to je jedno. Prostě jen vezmi to blbý pivo a Startky a vypadni odsud." Stál před vchodem tak jako toho mlhavého podvečera a jeho nevinná, ne tolik lhostejná část se zdráhala dalšího kroku vpřed. Chtěla odejít, zmizet co nejrychleji to půjde. Předstírat, že se nikdy nic nestalo. Jenže on musel pít, navíc mu došly cigarety. A tohle byl jediný obchod v tomto titěrném městě, kde v tuto hodinu ještě nebylo zavřeno. Neměl na výběr, ať si svědomí, které jej tak nesnesitelně hryže, křičí a prosí, jak chce.
Když vešel, prodavačka co seděla za kasou, se na něj usmála. Zvláštní - většinou jím opovrhují. Všechny do jedné. Staré, nebo mladé. Pokaždé, když někdo jako on vejde do obchodu, nezvěstí to pranic dobrého, to rozhodně ne. Takoví se v noci poflakují po hospodách a za bílého dne se válí na lavičkách v parku s lahví piva a dělají kolem sebe jen bordel. Peníze mají sotva na to, aby nepošli hlady. Proč tedy nevyužít ochoty, někdy dokonce i jisté naivity a přímočarosti prodavaček? Štípnout nějaký ten chleba, pár lahváčů? Co je jim do toho, že ony z toho pak mají potíže a řádné, značně ponižující, kázání vedoucích? Nic. On se neusmál, dnešek, a vůbec žádný jiný den posledních několika měsíců nestojí ani za jeden pitomý úsměv. Namířil si to rovnou k pečivu. Podezřele rychle - tak, že i prodavačka za pultem se přestala vlídně usmívat a nabyla stejného podezření, jako všechny její kolegyně, pokaždé si někdo jako on troufne vejít dovnitř.
Když procházel kolem zeleniny, kde postávalo několik důchodců, kteří horlivě debatovali o ceně mrkve, uviděl ji. Hleděla na něj z papíru, jenž byl pověšen na sloupu a několika červenými vykřičníky si vyžadoval pozornost všech kolemjdoucích. A nejen tam - byla všude. Pozorovala jej zpoza regálů, škodolibě se na něj usmívala na cedulkách u zboží. Ležela na zemi, na několik dní starém, blátem, - či snad krví? - potřísněném letáku se slevami, a smála se. Smála se tak, že mu její smích, jenž takřka přecházel v křik, v ten nechutně známý křik s příměsí hrůzy a děsu, dral uši. Smála se, a on chtěl co nejdřív zmizet.
Přidal do kroku. Tvarohy, zprvu zřejmě pečlivě vyskládané do řady, teď však chaoticky poházené po spodní části veliké lednice, si na něj ukazovaly. Tiše, přesto dost nahlas na to, aby je všechny do jednoho slyšel, si šeptaly o tom, co se tenkrát stalo. Celé oddělení s mléčnými výrobky si o tom už pár neděl šušká. Ony to ví nejlíp, protože to viděly. V tu dobu totiž mnohé z nich byly vzadu, ve skladu a čekaly, až na ně přijde řada, čekaly tam dlouho, ale nikdy by je nenapadlo, že se jim naskytne taková podívaná! Když procházel kolem, ztichly, doufajíc, že je neslyšel, i ony měly strach. Toho dne se také bály, schoulené v krabicích, naslouchající zdárnému tichu.
"Zpropadený tvarohy! Co oni o tom věděj! Nic! Nevěděj vůbec nic!" Popadl jeden a silou jím mrštil před sebe. Popadl další, hodil jej na zem a vztekle na něj šlápl. Ten třetí - ten, co byl úplně vzadu a dělal, že tam není, vzal také a ještě předtím, než jeho měkké tělo rozdrtil v ruce, tiše, se zatnutými zuby, pln nenávisti, zašeptal: "Ty malej šmejde, já to musel udělat."

Celou samoobsluhou se teď rozléhal škodolibý chichot. Samoobsluhou, která byla až na několik důchodců a jednu prodavačku prázdná, se ozývaly desítky tenoučkých hlásků. Zahodil tvaroh a vydal se vstříc oněm hláskům.