Prosinec 2015

Večír v kostce vol. II.

30. prosince 2015 v 19:09 (ne)pravidelná dávka bytí
Zjistila jsem, že k tomu, aby byl člověk lhostejnej není zas tak nutný se opít, neb ono i těch pár hodin strávenejch v posteli, za naprostý tmy a ještě větší střízlivosti, předstíraje nemoc, protože příbuzní, co hlučí vedle v obýváku a jeví se převelice štastni a mnozí z nich snad i zamilováni do milenců, jenž s sebou přivedli, vám jsou jaksi odporní a představa socializování se, byť s krví vám takřka vlastní (hah), je naprosto nemyslitelná a poněkud nechutná. Párkrát mě přišla navštívit matka, která je na(ne)štěstí ke mně, k malému misantropu, značně tolerantní, a která po jisté dohodě, za doprovodu několika žalostných pohledů její dcery, všem těm lidem, co u nás nemaj co pohledávat, mírně zalhala, neb právě ona prohlásila, že její prvorozená dcéra je na smrt nemocná, a že by bylo nejlepší, nechat ji tiše a poněkud žalostně tlít v její posteli, a tak mne navštívili jen jednou, aby se přesvědčili, zda jsem pořád tak ohyzdná jako před těmi pár měsíci, a zda mám v pokoji stále takovej bordel. Jo, jsem a mám, jdite pryč.

Ležela jsem už od sedmi v posteli, koukala na seriály, které mě však absolutně nebavily, dokonce ani číst se mi nechtělo, hudba byla prázdná a spánek představoval jistej přežitek pro štastný lidi. Posledních několik hodin tedy vypadalo následovně - ustavičně jsem dumala nad tím, co že mi to vlastně sedí na hrudi a proč se mi to tak hnusně vpíjí do duše, proč mi tak moc vadí to, že posledních pár dní nejsem zas tak docela sama a spřádala jsem plány, jak se co nejefektivnějc vymanit ze spárů tohohle prapodivnýho uskupení dvou lidí, kterej není přínosnej ani pro jednoho z nich. Na nic jsem nepřišla a to cosi, co na mě ustavičně sedělo se do mne vpilo natolik, že jsem usnula. Byl to krásnej večer, jako vždy velice oduševnělej.

večír v kostce

28. prosince 2015 v 23:52 (ne)pravidelná dávka bytí
Na chvíli zabořila jsem svý tělo do měkký postele a cejtila, jak se propadám. Ne tak úplně normálně. Ona sice měkká byla dost, ovšem ten pocit, že se propadám, byl úplně jinej - já totiž vůbec nezabořovala svý tělo do té matrace, propadala jsem se někam do hlubin čehosi a cejtila se jako jakási žíravina, která s každou pídí, o níž se propadne hloubějc do tý tmy, cejtí tu zatraceně divnou bolest. Byla tma, všude - ve mně, v místnosti, pode mnou, na zaprášený podlaze.



https://www.youtube.com/watch?v=H3fSpllkUtA

26. prosince 2015 v 0:08 (ne)pravidelná dávka bytí
Prsty jako štíhlý nohy, kaktus nakrmím červeným vínem.
Fascinována bolestí, hledám starý jizvy.
Taková malá utopie, zemřít a ráno se probudit nová.
tyvole, všechny svíce světa v ksichtě, závidím ti ten tvůj nadhled.

Jasnej náznak kulky v hlavě.

v noci si pouštět žilou a plakat.

půlnoc.

Placebo, uhel, nepopiratelná neschopnost a Ty.

21. prosince 2015 v 23:12 jsi a nejsi
Den se chýlí ke konci. Zase.

Naprostej zájem se mísí s absolutní letargií - vůči tobě, vůči světu.

Je to divný, hrozně divný. To, kde se nacházím - na začátku samýho konce. Zamotaná do spleti pocitů, zatraceně barevnejch pocitů čehosi, co lze jen stěží definovat. Protože definovat znamená omezovat, a tohle je jako... já nevím, je to nepopsatelný. Nepopsatelně nádherný a děsivý zároveň. Smutný a přitom tak štastný. Absolutně zoufalý, plný naděje.

tančící domy, The Libertines a ošklivý autoportrééty

20. prosince 2015 v 16:11 (ne)pravidelná dávka bytí
Takovej žal je nejhorší. Nejhorší, protože jej nemáš s kým sdílet. Protože s tebou na tý podlaze nikdo neleží, protože seš zkurveně sám.

Je divný, že občas je všechno mnohem snesitelnější, bez sebemenšího opodstatnění. A ještě divnější je, když, taky bez sebemenšího důvodu, přichází ty nejnesnesitelnější stavy. Jako třeba dnes. Přišel jako by nic, normálně jsem ráno vstala, dalo by se říct, že celkem dobře - na zahradě se procházelo několik strak a byla krásná mlha. Mohlo bejt něco před jedenáctou, takový krásný nedělní ráno. Udělala jsem si kafe, posadila se na podlahu v pokoji a seděla. Normální, jak říkám.

Je fakt, že ve mně v posledních dnes jakejsi vztek, nebo možná nenávist, já nevím, co přesně to bylo, pomalu a zatraceně tiše vzrůstala při každým pohledu do zrcadla, do tváře, o níž občas smýšlím, jako by nebyla má, nýbrž nějakýho parazita, co se zmocnil mojí duše, jež se volně potácela po světě a zatraceně se při tom bavila, na tělo, který se za dne snažím ignorovat, jinak bych se v tý nenávisti utopila. A tak mě přemohla, ta nenávist, či snad vztek, nebo co to vůbec bylo. Snad obojí, neb nenávist mísící se se vztekem je vražednou kombinací, při níž se člověk musí držet, aby si neublížíl. Možná za to může ten dlouhej víkend, ta mírná lhostejnost vůči mě a zrcadlo zahalený šálou, že jsem dopoledne, zatímco jsem se chystala pryč, propadla značný bezradnosti. Kdybych tak do tý šály mohla schovat víc než svůj odraz.

Kdybych tak do ní mohla zahalit veškerou svou neshopnost, kdybych se tak do ní mohla schovat celá a úspěšně přehlížet veškerý to zlo ve mně.

Cave, bolest zad a špatná perspektííva

11. prosince 2015 v 0:48 (ne)pravidelná dávka bytí
Domy se prapodivně kroutěj, jsou v odpolední euforii. Já taky.

Zdárný ticho a stovky stěží polapitelnejch slov a pocitů, jež se bouří v mojí mysli, jakoby vyčkávaj na mý hrudi - pokojně na ní seděj, a při jakýkoliv prázdný myšlence se mi zaryjí hluboko do těla. Někdy ty prapodivný pařáty zaryje jen trochu, sotva škrábne - člověku je pak jako by celý jeho bytí bylo obalený v cukrový vatě - jenže tenhle pocit je hrozně pomíjivej, a následuje po něm tvrdej dopad. Taková malá agonie. Jindy jakoby zapustil kořeny do těla a celý srdce, celou hruď v tý černý, žalem prosáklý hmotě sevřel. Není větší bolesti.

Podívej - padám, přej si něco.

7. prosince 2015 v 16:05 jsi a nejsi
Chci jen ležet a zároveň se necejtit sama. Nechci mluvit, nechci přemejšlet. Chci vnímat všechny ty prapodivný pocity, který mnou takřka neopodstatněně den co den cloumají. Nelze se jich zbavit, zdá se mi. Jsou dotěrný a jistým způsobem i celkem hnusný. Na druhou stranu - jsou to jediný, co mám. Co ve mně udržuje ten chabě plápolající plamínek života. Vlastně vůbec nevím, proč tady ještě jsem. Protože to něco, ta hrozně klišé naděje, ten hřejivej pocit uvnitř mě, vlastně není, což dělá všechno, celý bytí, složitější.

Proč sakra nejsi? Nebo jo? kurva, já nevím.

díky, myšky

2. prosince 2015 v 0:13
Tak zaprvý, mám pocit, jako by se ze mě kdeco vytrácelo. Oním kreativním duchem, pokud ve mně kdy něco takovýho vůbec dřímalo, a nasazením, snahnou konče. V propastech času, kam mizí všechno, s čím kdy přijdu do styku - a občas mám pocit, že mnohem rychlejc, než by mělo - se ztrácí banality jako slova - prostě je zapomínám, nebo chuť cokoliv vyzvracet sem, do toho provizorního čehosi s listy, co nejsou bílý, ale hnusně ušmudlaný, a ještě k tomu linkovaný, nebo na papír v podobě pochybnejch čmáranic. A vlastně ani nevím, proč jsem právě teď tady, u tý klávesnice plný drobků a myši, co si dělá co chce a celkem slušně mě těmi svými vrtochy vytáčí. Nevím, proč se v tuhle dobu mrcasím po pokoji namísto toho, abych se s jistým zadostiučiněním uchýlila do pelechu, a hudbou, nebo tichem, se snažila uspat. Asi to je těma článkama, co jsem s posledními třemi procenty baterky pročítala - respektive tím, co jsem před dobrým půl rokem sdílela tady na tomhle smetišti těch nejstupidnějších pocitů. A bylo to snad poprvý, co jsem sebe z tehdejších dob nevnímala jako pubertální nánu. Teda v mnohejch směrech jo. Natrefila jsem na články, kdy ta náctiletá naivita přímo čpěla z každýho slova, ale, jak jsem už tam, ten půl rok zpátky, psala, každej má občas takový dost podivný stavy, kdy je ono prazvláštní vylejvání pocitů bráno jako dost dobrý řešení. Vlastně si o sobě pořád, ač už mi je tolik, kolik mi je, myslím, a mnohdy si tak samotný bezděčně nadávám, že jsem pubertální hovado, jehož zájmy se točí jen kolem nenaplněný lásky, pocitů samoty a zrady lidí, který vlastně ani neví, že buď existuju, nebo mě vnímaj tak, jak vnímám já ten zbytek (ačkoliv to už je taky, zdá se mi celkem pasé, páč pokud jde o přízeň lidí, nijak moc po ní neprahnu, což je oproti době o těch šest nebo kolik měsíců zpátky, celkem změna - tam totiž bylo ještě možný shledat se v tom mým nitru i s kusem člověka, kterej by se taky moc rád kamarádil). Zkrátka, pročítala jsem si svý starý články, a teď jsem tady, protože se mi asi chce povídat. I přes tu absenci slov, zážitků a možná i těch pocitů.

Nevím, jestli zmiňovat jednotvárnost, která mě už tak dlouho obklopuje, není zbytečný, vzhledem k tomu, že figuruje v každým článku, co sem mrsknu. A taky nevím, jestli jsem si na ni už nezvykla. Protože mě nebaví si na ni stěžovat. Všechno je prostě stejný. A kdyby nebylo, bylo by to taky špatně. A kdyby já nevím co, vždycky by to bylo špatně - pořád bude špatně, pořád. Protože taková jsem a budu, pokud se se sebou nerozhodnu něco udělat - a to si kurva můžu bejt jistá, že dřív pojdu, než se k něčemu takovýmu odchodlám. Protože změna.

Bzučej mi repráky.

jo, chtěla jsem toho napsat víc, ale bzučej mi repráky.