díky, myšky

2. prosince 2015 v 0:13
Tak zaprvý, mám pocit, jako by se ze mě kdeco vytrácelo. Oním kreativním duchem, pokud ve mně kdy něco takovýho vůbec dřímalo, a nasazením, snahnou konče. V propastech času, kam mizí všechno, s čím kdy přijdu do styku - a občas mám pocit, že mnohem rychlejc, než by mělo - se ztrácí banality jako slova - prostě je zapomínám, nebo chuť cokoliv vyzvracet sem, do toho provizorního čehosi s listy, co nejsou bílý, ale hnusně ušmudlaný, a ještě k tomu linkovaný, nebo na papír v podobě pochybnejch čmáranic. A vlastně ani nevím, proč jsem právě teď tady, u tý klávesnice plný drobků a myši, co si dělá co chce a celkem slušně mě těmi svými vrtochy vytáčí. Nevím, proč se v tuhle dobu mrcasím po pokoji namísto toho, abych se s jistým zadostiučiněním uchýlila do pelechu, a hudbou, nebo tichem, se snažila uspat. Asi to je těma článkama, co jsem s posledními třemi procenty baterky pročítala - respektive tím, co jsem před dobrým půl rokem sdílela tady na tomhle smetišti těch nejstupidnějších pocitů. A bylo to snad poprvý, co jsem sebe z tehdejších dob nevnímala jako pubertální nánu. Teda v mnohejch směrech jo. Natrefila jsem na články, kdy ta náctiletá naivita přímo čpěla z každýho slova, ale, jak jsem už tam, ten půl rok zpátky, psala, každej má občas takový dost podivný stavy, kdy je ono prazvláštní vylejvání pocitů bráno jako dost dobrý řešení. Vlastně si o sobě pořád, ač už mi je tolik, kolik mi je, myslím, a mnohdy si tak samotný bezděčně nadávám, že jsem pubertální hovado, jehož zájmy se točí jen kolem nenaplněný lásky, pocitů samoty a zrady lidí, který vlastně ani neví, že buď existuju, nebo mě vnímaj tak, jak vnímám já ten zbytek (ačkoliv to už je taky, zdá se mi celkem pasé, páč pokud jde o přízeň lidí, nijak moc po ní neprahnu, což je oproti době o těch šest nebo kolik měsíců zpátky, celkem změna - tam totiž bylo ještě možný shledat se v tom mým nitru i s kusem člověka, kterej by se taky moc rád kamarádil). Zkrátka, pročítala jsem si svý starý články, a teď jsem tady, protože se mi asi chce povídat. I přes tu absenci slov, zážitků a možná i těch pocitů.

Nevím, jestli zmiňovat jednotvárnost, která mě už tak dlouho obklopuje, není zbytečný, vzhledem k tomu, že figuruje v každým článku, co sem mrsknu. A taky nevím, jestli jsem si na ni už nezvykla. Protože mě nebaví si na ni stěžovat. Všechno je prostě stejný. A kdyby nebylo, bylo by to taky špatně. A kdyby já nevím co, vždycky by to bylo špatně - pořád bude špatně, pořád. Protože taková jsem a budu, pokud se se sebou nerozhodnu něco udělat - a to si kurva můžu bejt jistá, že dřív pojdu, než se k něčemu takovýmu odchodlám. Protože změna.

Bzučej mi repráky.

jo, chtěla jsem toho napsat víc, ale bzučej mi repráky.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 stuprum stuprum | Web | 2. prosince 2015 v 21:26 | Reagovat

Tys taková romantička. Připomínáš mi mě. :D

2 tenebrisyami tenebrisyami | Web | 13. prosince 2015 v 12:16 | Reagovat

Jo, bzučení repráků taky nesnáším...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama