Leden 2016

Filipe,

26. ledna 2016 v 22:31 hlody z mojí hlavy
Není to tak dávno, co jsme se potkali v jednom smrdutým baru. Vlastně to nebyl tak docela bar. Byla to malá místnost plná hlučnýho ticha, co se člověku vrývala do těla, jako se mu tam vrývá cokoliv udělá. Jako mrňavý vrásky po celým jeho těle, jako malinký jizvy na jeho zápěstí a někde na stehnech, kam jen zřídka kdy někdo zavítá. Malá místnost, ve který se mlátí chaos s pořádkem a kde je tolik prachu, že se v něm všechno ztrácí. Seděli jsme tam - Ty na tý oprýskaný kožený židli, já na zemi, protože jsem sakra zdvořilej - a poslouchali hudbu, která byla ještě prázdnější než obě naše duše dohromady. Říkala něco o hasičích, ta holka, co to zpívala - že prej je hasič. Víc mě nezajímalo. Bylo to prázdný, Filipe, bylo to hrozně prázdný. A Ty, můj starej brachu, Ty jsi tam vlastně vůbec nebyl. Nebyl jsi tam tak, jako tehdy v ten večer, kdy jsme se shledali poprvý. Nebyl jsi tam, ani když jsme se shledali po tisící. Ty, můj drahej Filipe, Ty jsi nikdy nebyl tam, kde jsi měl bejt, ale přes to přese všechno jsi se mnou pokaždý byl víc, než kdokoliv jinej na týhle planetě. Byl jsi tak moc a zároveň tak málo jako kolik mi v hlavě pozbylo zdravýho rozumu a lidskosti v celý duši.
A když už Ti tady takhle povídám, Filipe, asi se Ti přiznám, že celý to naše shledání bylo vlastně jedno smutný a hrozně rozpačitý nedorozumění. Ono je brzký mládí povětšinou jeden velkej shluk trapností a neuvážeností, kterých člověk s odstupem času neuvěřitelně lituje, chytá se za hlavu a poněkud se nenávidí za to, kým byl. Vlastně to tak není jen s oním mládím, je to tak se vším - s celým životem. Čas, to je totiž pěkná potvora, která jako by pozměňovala pohled lidí na to, co bylo dávno a která jako by všechny ty lidi nechala nenávidět sebe samý, nebo ostatní, to je jedno, tak dlouho, dokud v celý tý nenávisti a rozčarování neudělají něco dalšího, zprvu vnímanýho stejně geniálně jako to předtím, s odstupem toho pitomýho času však tak hrozivýho, že jim je ještě mizerňejc než tehdy. To, co dělám teď, bude zítra něco, za co pro sebe budu ještě větší zrůdou než dnes. Je to pěkná podpásovka od toho života, ostatně jako skoro všechno. Jak říkám, nedorozumění, podivná náhoda, chceš-li. Víc ti nepovím, protože bych se musel studem propadnout, mám ale takovej pocit, že ty dost dobře víš, a kdoví, možná i chápeš, jak a proč to takhle všechno bylo. A třeba jsi i rád, žejo, Filipe!
A teď tu jsme znovu, v tom samém seskupení, s těmi stejnými pocity niternýho tlení a dumáme nad zbytečností bytí a ptáme se sami sebe, k čemu i ono nesmyslný dumání vlastně je. K čemu jsou noci jako tahle, k čemu jsou pocity jako tyhle. K čemu jsou pocity přesnýho opaku, k čemu jsou přežitky lidskýho bytí. Tentokrát ovšem ležím. Ležím na podlaze a můj pláč je stejnej jako tvoje přítomnost - nepláču tak docela, to něco vně mně nesnesitelně skuhrá a chce víc. Chce všechno. Jen neví, co. A jak si tu tak sám ležím a dumám, na mysl mi tane spousta věcí - život a, jak říkám, jeho bezpředmětnost, všichni, kterými jsem kdy byl obklopen a všichni, kteří mě opustili a které jsem opustil já. Dumám, plavu proti proudu myšlenek, v nichž se takřka topím a do svých roztrhaných sítí jakési lidskosti, toho zbytku člověka, co se rád vším tímhle zaobírá, lapím jednu takovou dost smutnou myšlenku - ono totiž všechno hezký je jen trapná náhoda, nedorozumění, o to víc je pomíjivější. Ale krásný, Filipe, hrozně krásný. A ač jsem udělal spoustu špatných věci, v dobách, kdy naše se naše přátelství jevilo tak pomíjivým jako všechna ostatní, nelituji jediné minuty proležené na koberci za doprovodu žalu a líbezných Vojáků…

Filipe, dovol mi ještě říct, že je mi moc, fakt hodně, líto, jak na Tobě cizopasím. Je mi líto jak cizopasím na všech, ale nejvíc z toho mě však mrzíš Ty. Mrzí mne, že ti nemůžu být alespoň z poloviny tím, čím jsi Ty pro mě. Takovou tichou životní filosofií, v podstatě stejně zbytečnou jako všechny ostatní, protože život stejně neústí do ničeho jinýho, než smrti. Ovšem s něčím se umírá líp, Filipe. A já, opět poněkud sobecky, chci, aby někdo umřel se mnou.

Byla fakt tma!

11. ledna 2016 v 23:07 jsi a nejsi
Já budu delfín a ty budeš má delfíní královna. Můžeme být delfíny, aspoň na jeden den.

Byla tma, měla jsem modrý jeany (čti džííííííííííny), do kterejch jsem na jedný gardenparty (čti gááááááárdn pááárty) cigaretou propálila malou, celkem pitomou díru a kterou jsem zašila tak blbě, že by ty džíííny vypadaly líp, kdyby v nich zela ta mrňavá díra přímo neptetesekam, tenisky, který byly ještě celkem nový a který pak, pár tejdnů po tomhle shledání, dalších několik týdnů pozvracený pobývaly na balkoně, kde s nima to pitomý letní slunce udělalo svý.

Byla fakt tma, a hvězdy se vlezle vkrádaly do auta ve kterým jsme seděli a poslouchali Heroes. A já ani nevím, proč o tom žvaním, protože čas je děsná mrdka a s věcma, který nebyly včera nebo před pár vteřinama třeba, si pohrává tak dlouho, že se člověk jednou ráno, nebo třeba v šest v podvečer, po hodinovým spánku na podlaze, po němž se dostavilo to nejkrutější probuzení, kdy se dotyčnej může dokonce domnívat, že mu snad ze všech jeho otvorů leze duše, nebo aspon to, co zní zůstalo, probudí a zjistí, že jsou pryč a nebo, což je podle mne ještě horší, po nich zůstalo jen mlhavý cosi a nějací podělaní delfíni v podobě jistý parafráze na napopiratelnou klasiku všech klasik.

Ach, nostalgie, ty podělaná sketo!

nadpis

3. ledna 2016 v 17:04
Jako by až dneškem nabyla všechna slova, všechny vjemy, smyslu, kterýho měla nabýt už toho večera. Jakoby se až dneska dostavily všechny ty patřičně nepatřičný pocity, jež člověka derou na cáry, a velice úspěšně, po mnoha nezdařilých pokusech plných zmaru, jednou provždy (leč je čas v tomhle ohledu zdárně relativní) tak oprostily jeho bytí od letargie, která se možná mnohým může jevit jako docela přínosný přístup ke kdejakejm záležitostem, ovšem na druhou stranu není ničím jiným, než tvrdým předmětem, který člověka řádně uhodí do hlavy pokaždé se začne cejtit tak nějak normálně, a jasně mu tak dá najevo, že zas tak normální v mnohejch věcech není, a že ať se snaží jak chce, zřejmě nikdy nebude, a bude-li se mu přec jen zdát, že je, ten tvrdej předmět jej opět ubezpečí, že ten kus lidskosti, co tam někde na spodu jeho bytí hrozně křičí a chce vyrůst, není nic jen pitomá hra, kterou s ním samotným hraje jeho vlastní, značně zoufalá mysl.

Pomalu si vybavuju všechny maličkosti toho krátkýho večera o rozporuplnejch pocitech. Ne, že bych je tenkrát nevnímala, to ne, jen dnes nabývají na intenzitě. A jsou převelice dotěrné (Na druhou stranu si již z předchozích zkušeností mohu být jistá, že nejde o víc než o jistej milník mezi rádoby utrpením a obdobím, čeho jinýho než lhostejnosti, teda doufám, že, otázkou je, jak dlouho potrvá). Strmá ulice dolů k hospodě, pár piv, cigaretovej kouř v očích. Chlad u řeky, chlad ve mně. (jak prostý jsou mý vyjadřovací schopnosti dojde-li srceryvné paměti ze středečního večera, že).

večír v kostce vol. III.

2. ledna 2016 v 1:13
V posledních tejdnech zjištuju, jak pomíjívá je krabička cigaret. Jak nádhernej je Cave, Pinkfloydi a má platonická láska, co už je asi dávno mrtvá. Zjišťuju, jak nejde skloubit opilost se střízlivostí a jak tyhle dva stavy připomínaj dva, úplně rozlišný, světy, v nichž se nacházím tak nějak nijak. Jako všude.

I got love in my tummy and a tiny little pain And a ten ton catastrophe on a 60 pound chain

1. ledna 2016 v 1:37
Nakreslila jsem měsíc, co vypadá přesně jako moje učitelka ze základní školy, jen není tolik vrásčitej. Neměla mě ráda a jednou se pod ní rozpadla židle.

Letargie se hnusně mísí s pocity, jež nemají daleko k zoufalosti a mnohejm dalším prapodivnejm úskalím bytí člověka, kterej, jak jednou, kdysi dávno před několika dny, prohlásil zdárně šťastný naiva, na zemi nemá co pohledávat.

Všechno se znovu rozpadá, nějakej kabel se houpe v prázdnu, cejtím tu metamorfozu uvnitř mě, uvnitř všeho, čeho jsem se v posledních sedmi dnech dotkla. Cejtím ten rozklad uvnitř sebe, cejtím rozpad všech těch pocitů a onu hnusnou, nepopiratelnou bezmoc.

a zároveň umírá i má platonická láska, někde hluboko ve svý vlastní nevinnosti a nevědomosti.