Únor 2016

Dozpěv

29. února 2016 v 16:49
Nevím, zda je třeba ticha a nevím, zda je nutno tmy. Nevím, jestli potřebuju dejchat, nebo nedejchat, nevím, jak si mám sednout a v kolik mám chodit do postele a jestli do ní vůbec mám chodit a jestli, když se do ní přece jen dokopu, doufaje, že se ráno restartuju, což zpravidla nebejvá pravdou, nýbrž další drobnou utopií, z ní mám vůbec vylejzat a jesli nemám v tom pelechu po dobu neurčitou, nejlépe věčnou, setrvat tak dlouho, dokud celá neshniju, pozorujíce nápis nad postelí, kterej se naprosto bije s celou touhle vtipnou situací.

Čím je to všechno zapřičiněný taky nevím. Je to tady prolezlý lidma, co tu nemaj co pohledávat, a tak se mi zdá, že i já jsem jedním z nich, že bych měla to svý nevímvlastněkolikaletý beznohý a bezruký a bez sebemenší schopnosti smýšlení cosi, co si zde tak hezky piplám, nechat tlít, neb zahubit se mi jej snad z nostalgie ni v nejmenším nechce. A beztak se sem ještě vrátím. Já se totiž vracím pořád.



Ráno v obří krychli, skoro prázdnej bar a holubi!

22. února 2016 v 15:35 (ne)pravidelná dávka bytí
Tichý, takřka podezřele klidný město v hodinách dopoledních. Betonový všechno obklopující dva naprostý blbečky, co to včera zase přehnali s pitím a vůbec se vším, co se dalo - chodníky a zdi starých baráků lemují všechno na co člověku padne zrak a on se cejtí tak stísněně, jako by byl uzavřen v jakýsi kostce, a zároveň podivně volně, protože tohle místo je jiný a není tak zatraceně prašivý jako to, kde dotyčnej naprosto tleje, a přitom je bezesporu ještě prašivější, plný bezdomovců, co sledujou každej váš krok, a tudíž vidí i to, jak nedopatřením šlápnete na paty svému společníkovi, neb je vám chůze po jeho levici značně nepřijemná a za každou cenu, dokonce smířen s tím, že onen bezdomovec, co opodál postává, a kdoví, zda jím vůbec byl, spatří ono vaše faux pass, a pomyslí si, že jste cvoci, nebo, což je mnohem pravděpodobnější, mu budete stejně ukradení jako ta další desítka lidí, jenž kolem něj v posledních několika minutách profičela a která, přestože není dav dnešním dnem tak hustý, je pro onoho bezdomovce jen další forma vzduchu, ovšem ne tak podstatná jako ta první.

Lidi kolem se chaoticky pohybují po oněch vydlážděných prostorech a působí skoro jako holubi, co se sebevědomě potácejí v jejich nohách a rozhodně se necítí tak malí, jak ve skutečnosti jsou. Holubi jsou svinský nafoukaný bestie, který s těma jejich rudejma očima a prašivým peřím neidentifikovatelný barvy dokonce i osobu zvířata všeho druhu zbožňující, vybízejí k tomu, aby se k těm jejim malinkejm těličkům rozběhla a s vervou je nakopla. Ona osoba je však ještě stále poněkud znavena, a tak na holuba s nepřehlédnutelnou lhostejností poněkud sere.

Aférka s averzí k holubovi, co tak nesnesitelně capkal před těma dvěma blbci a ono již zmíněné faux pass. To bylo ráno. Vlastně dopoledne, ale toho dne se tato doba jevila spíš jako tři hodiny ranní, kdy do vašeho pokoje zavítal poněkud nezvaný, smrdutý host, říkejme mu třeba Kocovina, a vytáhl vás z pelechu tak nečekaně, že jste měli co dělat, abyste po dobu nějakých pěti minut, co jste bezmyšlenkovitě postávali ve tmě, nevyzvraceli veškerý pocity z noci. Bylo to to ráno několik desítek minut po tom, co ti dva leželi na posteli a ten druhej tomu prvního na záda napsal jakýsi vzkaz, kterej však ten druhej nebyl sto rozlušit, a tak po dobu několika následujích hodin setrvával v očekávání, že ten druhej bude přeci jen natolik laskav a onu věc, se kterou se zprvu zřejmě poněkud tajil, mu prozradí. To bylo potom, co se ten první znaveně odporoučel z koupelny, u jejíž dveří seděl ten druhej a zase se omlouval. A zase neměl za co.

Možná ten první byl někým, kdo se měl omlouvat. Možná to nebyl ani on. Možná je jedinej, kdo má tohle všechno na svědomí ten podivnej sled okolností těch několik let zpátky. Ale v konečným výsledku je to vlastně vše tak nějak jedno.

pojď se mnou bydlet, tyvole

14. února 2016 v 21:21
Uhnízdíš se v mý hrudi a budeš hltat každej doušek všeho, co do svýho žalostnýho těla vpravím.
Každej večer se budeš drát ven. Začne to tou bolestí v místech, kde sídlíš, a vyústí to v nutkání uškrtit sebe sama se záměrem zničení původce toho svírání. Ne těla, ne duše. Snad celýho bytí ve vší svý kráse. Ve vší tý prázdnotě, kterou jsem obklopena.

Budeš ve mně tak dlouho, dokud nebudeš větší než já, a dokud neprasknu.
Budu Ti domovem, budu Tvým hostitelem.

a už abych praskla, proboha. Nebaví mne tady bydlet, abych pravdu řekla. Ani trochu.

Sonic Youth, seriálový moudra a kurvatysviněvraťsemi

12. února 2016 v 21:22
Nesnáším ji. Starou, životem omlácenou ženskou s krátkým sestřihem a melírkem tak krásným, že nejeden třicátník ztrácí hlavu při pohledu na tu jeji podělanou hlavu plnou naivních představ o tom, že každej jde zachránit a že, což je velmi klíčový, každej zachránit chce. Spasím svět. Posadím se před tebe na židli, tak blízko, že kdyby ses jen o kousek pohnula, udělala bys něco, čeho budeš po zbytek svýho už tak dost debilního a zřejmě i krátkýho života litovat a z čeho se budeš pravidelně budit, brečet a následně zvracet a litovat svý mladický nerozvážnosti a zkaženosti a znuděnosti a tak, a udělám všechno pro to, abych z tebe vymlátila to jediný, co je v tobě dobrý. Co sama v sobě hluboko uvnitř vnímáš jako to jediný, co tě dělá někým tak zhnilým a odporným, až si sebe díky tomu vážíš natolik, že jsi stále v tom samým uskupení a není z tebe jen změť čehosi neživýho. Klišé seriály, knihy a všechno, co pojednává o životech, o strastech lidí, kteří žijou normálně nenormálně a jsou píče, maj občas pravdu - to, co tě sere ti bude, až nebude, chybět tak zkurveně moc, že bys dal cokoliv za to, aby se ta svinská věc vrátila, zůstala na vždycky, teda aspoň dokud tě nezničí. Nejsem to já, umřelo ve mně něco cennýho a já udělám cokoliv, abych to něco nesmírně cennýho zase vzkřísila a je mi kurva jedno, jestli se během tý doby totálně zlikviduju.


temperky, Led Zeppelin, prázdný texty

9. února 2016 v 23:30
edit: není to hezký, nebaví mě to a rozhodně se nemiluju

nehet, ten je pořád pryč, sebeúcta taky. Kterápak ztráta bolí víc?


A tak se celej den schovávám před sebou samotnou, hlavně před vědomím, že tam uvnitř sebe, respektive svý schránky, ještě pořád jsem. Jenže schovávat se celej den, to je těžký - zatraceně moc - a tak se občas, byť jen na zlomek sekundy, během mejch skrývacích kratochvíl, stalo, že jsem se v tom svým pokoji plným všeho, takřka čehokoliv, co by mne dokázalo zaměstnat, potkala se sebou samotnou, teda tou sebou samotnou, která se celej den schovávala tak, jako ta druhá, a dělala všechno pro to, aby se neshledala s tou další. A vězte, že to bylo pěkně hnusný shledání. Takový procitnutí. Další Kocovina, protentokrát bez vodky. Ovšem stále s tím jistým aspektem, díky němuž je existence ještě tíživější, neb jsem z onoho aspektu celá v rozpacích a nevím, co se děje. uujeee.

ale nemiluju se, jo.

od toho jsou tu jiní přeci :---)


je to divný a hezký zároveň, jsem svině a miluju se.

8. února 2016 v 23:42
Spolu s nehtem, co jsem si zlomlila, když jsem se marně snažila nacpat tvoji ruku, která nebyla daleka bodu mrazu, do rukávu mýho svetru, co byl tak zatraceně debilní, a spolu s tou rudou svinskou sviní, co z mýho mrnavýho malíčku bez sebemenšího otálení vytratila z mýho nicotnýho čehosi, zmizela i trocha sebeúcty, jejíž ztráty však absolutně nelituju.

A

pořád to cejtím. jako tebe. je to divný a hezký zároveň.

a já jsem zlá a bezcitná.

avšak, co je nejhorší

BAVÍ MNE TO.

Napíšu Ti recenzi na moji známou.

1. února 2016 v 20:31
V Lucerně za Parazitem si bez sebemenšího tušení visel chudák Curtis. Dvakrát. Dokonce. Před ním teda stál ten Parazit a vůbec nebyl smutnej. Tak jako já. Nebyl dokonce ani tak opilej, on totiž zřejmě nebyl opilej vůbec. To já jo. A nevím, jestli jsem víc nasávala vodku nebo ten žal, kterej ze mne prchal tak pomalu, že i blbec by dokázal vcucnout jej zpět a pohrávat si s ním tak dlouho, až se musí schovat z dosahu těch druhejch světů - rozuměj zrcadel - aby na něj ten opravdickej svět, co ho ze zadu objímal a určitě se cejtil skvěle, neviděl.

A stará dobrá Kocovina se vrátila. Bude tady dlouho, tady, ve mně, však víte. Ozve se pokaždý co na ten večer a na tu podělaně dlouhou noc pomyslím. Začne se mi drásat po celým vnitřku těla a bude se snažit moje slabý Já donutit, aby se rozedralo na miliardu kousků - to aby nemuselo cejtit všechny pocity nenávisti vůči sobě samýmu. Aby nemuselo cejtit každou svoji píď, protože ono ji cejtí. Cejtí ji nepopsatelně moc. Bude je nutit, aby vyzvracelo všechnu lidskost a aby z něj zůstalo to, čím má bejt. Klenot všeho bytí, celýho zasranýho člověčenstva, který namrdaný jak sykorka pojde za sedm let a jeden měsíc s tím, že za sebou zanechá jen tu pitomou Kocovinu s velkým ká a spoustu smutnejch lidí, co věřili, že tady druhej filip, psychedelická víla, bude žít věčně jako všechny lidský klenoty a bude trousit jeden šperk za druhým. Šperk nadranej víc než všechny lahve světa, s propálenejma dírama od cigaret značky kurvajánevimjemitojedno, tak jako v těch hnusnejch šifónovejch(?) záclonách v tom ještě odpornějším pokoji, kde by člověk blil i kdyby neměl proč. A to já se teďka zmítá jak hadrová panenka a cejtí ten mráz v jeho hrudi, který by mnozí bezpochyby popsali jako bolest, nebo jako žal, nebo jako agonii, pomalou, zkuurveně pomalou agonii, chcete-li. Další metamorfóza. Stá, miliontá!

A nedělám nic, než že sem zvracím zbytky večera, protože cejtím, že umřu. Tak není kam se zbytečně cpát, ne?