Květen 2016

s

30. května 2016 v 23:03
Dnes dopoledne jsem asi tak třikrát málem zabila. Dvakrát jsem seděla v kuchyni a zkoušela, jak tupý jsou naše nože, jednou jsem postávala u skříňky s léky a hledala, čím vším by se dal, s trochou pálenky, nebo co to bylo, ukončit můj debilní strastiplnej život. Pak jsem seděla u stolu a pročítala příbalovej leták, kterej pravil cosi o alkoholicích a tom, že by neměli brát ty podělaný léky na bolest (menstruační), který se válely na tom odporným stole. Během tý doby, co jsem se lopotila od smrti k smrti, jsem si uvědomila, že na to nemám. Pak jsem si uvědomila i to, že i kdybych na to měla, bylo by to všecko, ty prostředky, co naše bydlo skýtá, málo. Nevím, co jsem dělala pak, asi něco do školy - jen tak ledabyle, protože jinak to už snad ani neumím. Potom jsem šla s Mutti někam do prdele, pak jsem si dala pivo a dvě cigarety. Když jsem se vrátila zpátky do toho zasranýho baráku, padlo to na mě znova. Už nevím, jestli jsem si to všecko tak vehementně vecpala do hlavy, že to beru jako součást všeho mýho bytí, nebo jestli ta hnusná potvora nad mým tělem sídlí z vlastní vůle.

c

24. května 2016 v 21:51
Poslední potáhnutí z cigarety nikdy není poslední. Následuje mu přinejmenším ještě jedno další. To, kdy z ní mizí naprosto všechno a kdy to poslední cosi, co v ní ještě přebývá, ne, tabák to není - je to spojení s dalšími světy a uzlíček mrňavýho prozření, pocitu bezpečí - je středobodem celýho vesmíru. Kdy ve tmě tmoucí člověk hledí na žhnoucí, rudý, leč přátelský světélko a vyznává mu lásku nezměrných rozměrů. Větší, než ta, která mu koluje v žilách, ta, kterou je onoho večera prolezlej zkrz na zkrz. Omezeně a hrozně tupě.

Sedí na chladným šutru u baráku a loučí se. Pomalu chladně, bez citu zabíjí to, co ještě před chvílí žmoulal v pracce a co mu nabízelo toliko klidu. Něco, co ještě před chvílí opěvoval s žalem tak hrozně pomíjivým.