gtftgzrt

27. ledna 2017 v 18:34
Vypila jsem to, co jsem včera dobrosrdečně dotáhla do pokoje, abys nežíznil. V nezměrný neschopnosti hnout se z místa jala jsem se svými tichými hlásky burácet do klávesnice; chvílemi hlasitějc tesknit a smýkat s sebou v tělesným i duševním blahodárným stavu, co nedá člověku nic, jen vteřiny čehosi roztodivnýho, plnýho výčitek a znechucení.

A není nonsens jako nonsens.

A není léto jako zima.

A není dnešek jako včerejšek.

Jsou to jen tupý výkřiky do tmy, co s danou tématikou a lehkým podtonem stupidity pozbývaj ladnosti blití slov sem a kamkoliv jinam. Ale je mi z nich smutno. Smutno tak, že kdykoliv na tebe pomyslím, kdykoliv tě vidím, sotvakdy se tetelím láskou, jako tenkrát kdysidávno - ty můj drahý, nejmilovanější osude skrytej v lidský bytosti. Teď už mě jen zlověstně sžírá paranoia a jakási prázdnota nezměrnejch rozměrů a takřka nedefinovatelná.

Miluju. Miluju až moc.

Miluju tak moc, že jsem snad přestala milovat tak, jak jsem onehdá milovala, a jala se milovat tak hloupě jak jsem mejvala vždycky ve zvyku. Ale už jsem si odvykla, kurva, já už přece nechci skuhrat, tesknit, jak sama a bez lásky jsem, když je všude vůkol mě - a to má debilní bytost odjakživa chce, ba dokonce po tom zkurveně lační tak, že sotva dělá něco dalšího. Jen parazití na citech a bylo by jí blaze, kdyby nebyla tak rozervaná.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Trefa987 Trefa987 | 10. února 2017 v 20:36 | Reagovat

Páni, netušila jsem, že i něco tak bezútěšnýho se dá napsat tak krásně. Máš vážně talent. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama